Chcete mít chytré dítě? Neučte ho…

Chcete mít chytré dítě? Neučte ho…

dreamstime_s_30997597

Zdá se Vám to jako nesmysl? Myslíte, že dítě přece musíte všechno naučit? Úplně to tak není…

Často si myslíme, že děti jsou nepopsané listy a naším úkolem je popsat je. I já si to kdysi myslela. Moje děti mi “vysvětlily”, že je to úplně jinak. V mém životě mě mnoho lidí něco učilo. Skutečně jsem některé dílčí věci pojala a něco jsem si odnesla. Intelektuálně jsem snad vzdělaná dobře. Ve velké míře jsem si však také k některým oblastem odnesla “zkaženou chuť” se něco učit. Nicméně jsem v tom vyrostla a byla jsem přesvědčená, že je to ten jediný a správný způsob. O tom, jak jsem změnila svůj přístup k životu i k rodičovství už jsem napsala mnoho. Ale s tím souvisí i změna přístupu k učení. Mé děti mi ukázaly, že mnohem efektivnější je nic je neučit. Tedy cíleně neučit. Postupně se stále učím já – být jim mnohem více průvodcem než učitelem. Myslíte, že to není rozdíl? Je to rozdíl obrovský… Učení se totiž trošku podobá tlačení na pilu. Učitel, tedy rodič, dostane pocit, že by dítě mělo něco umět, tak se ho to snaží naučit. Výsledkem je, že to buď nejde, nebo velmi ztuha, nebo to jde, ale dítě postrádá motivaci a může se stát, že se mu ta věc/činnost znechutí, i přestože jí zvládne. Nepamatujete si to ze školy?

 

Jak tedy jinak na to?

Pokud jste za průvodce, je to obráceně. Průvodce reaguje na dítě. Ano, může činnost/znalost nabídnout, ale když o ní není zájem, tak co? Všechno má svůj čas. Až když dítě přijde třeba s otázkou, pak je čas rozvíjet úvahy na toto téma. A dítě vstřebá všechno, nasákne to jako houba. Jenom proto, že ho to teď zrovna zajímalo. A teď je úplně jedno, jestli tohle píšu o malém lezůněti nebo o školním dítěti. Musím říct, že to platí stejně i na to naše nejmenší i na to největší. A na prostřední jakbysmet… 🙂

Trošku nás k tomu vede školní systém, jsme tak vychovaní. Ono totiž, když si učitel usmyslí třeba (má to v osnovách), že sdělí dětem fakta o tom, proč jsou stromy zelené, dost pravděpodobně se netrefí do nálady všem a velkou většinu dětí to zrovna v té chvíli nebude zajímat. Ale když by se učitel postavil do role průvodce, tak počká až za ním přijde některé z dětí a zeptá se, proč jsou stromy zelené. A možná se část dětí přidá a bude je to zajímat taky. A část dětí prostě asi ne. Ty si budou zatím dělat něco jiného. Jediné, čím může průvodce přispět zájmu o tuto oblast je připravit prostředí, které s tou oblastí souvisí. Tedy vzít děti do lesa nebo třeba připravit nějakou zábavnou hru o lese. A možná půjdou do lesa a nebude je zajímat proč jsou stromy zelené. Možná je radši bude zajímat k čemu je kůra nebo čí je tohle stopa. Ať tak nebo tak, to co je bude zajímat, to si zapamatují. Bez testů, bez zkoušení, bez učebnic. A že zrovna průvodce nic o kůře neví? I to se může stát. Mnohokrát jsem si ověřila, že to děti berou. Naopak. Odpověď: “Hele, fakt nevím. Ale vlastně je to zajímavá otázka, pojďme to zjistit.” je ta nejlepší možná. Protože průvodce není polobůh, který ví všechno. Je to jen člověk a to co neví, si může zjistit. Co si z toho dítě vezme? “Nevědět je taky v pořádku a zjistit si to, co mě zajímá, je úplně normální.” Oproti pocitům naší generace: “Stále nevím, neumím dost.”

Co s těmi nejmenšími?

Ale abych nedávala příklad jen se školními dětmi. Platí to i na ty nejmenší, i když ještě nechodí s otázkami. Třeba…. jemná motorika se rozvíjí u každého dítěte jinak a jindy. Když nabídnu dítěti činnost, která je zaměřená na jemnou motoriku, například hříbečky a ono nechce, nejlepší řešení je neřešit to. Možná ještě nenastal čas na takové činnosti. Možná ho zrovna zajímá motorika hrubá a mlácení do všeho okolo. V tom případě si s tím nelámu hlavu a nabídnu zatloukadlo nebo jinou alternativu, která ho zrovna zajímá. A pokud budu mít pocit, že opravdu by bylo zapotřebí trénovat jemnou motoriku, jediné, co můžu udělat, je opět připravit prostředí. V tomto případě si prostě hrát. Najít takovou činnost, která bude bavit i mě a která tedy trénování jemné motoriky nabídne. Když mě nebaví hříbečky, vymyslím hru s přebíráním fazolí u vaření nebo budeme sázet na zahradě semínka. Jakmile má rodič/průvodce pocit, že se dobře baví a dělá tu činnost rád, dítě se zpravidla přidá. Jeho zájmem je totiž naučit se to také. Nejlépe i s tou zábavou. Ale musí chtít samo. Když nechce, nevadí. Já tu činnost nedělám kvůli němu, ale protože to chci udělat. A dítě se buď přidá teď nebo třeba za 3 měsíce. Ale až se přidá, zvládne to. Taková je alespoň moje zkušenost.

Takže možná bych ten nadpis poupravila… Chcete mít chytré dítě? Neučte ho, ale bavte se a hrajte si. 🙂

Tak k tématu chytré dítě to jediné, co vám můžu popřát je…. HODNĚ ZÁBAVY.

01 - 3 Booksunnamed

Komentáře