Ohlédnutí po deseti letech

 

dreamstime_s_20602459Naší nejstarší dcerce bylo v létě deset let a pro mě to tedy znamená, že máme za sebou deset let snahy o výchovu podle Konceptu kontinua. Koncept kontinua vypráví o tom, jak vychovávat indiánské dítě v džungli. Tak to neděláme. Žijeme v Praze, chodíme do zaměstnání, děti navštěvují školy a školky. Já si z této knížky vzala zejména to, že “vychovávat” dítě je přirozená záležitost a může znamenat pohodu pro všechny strany, když se k tomu trošku jinak přistoupí. Tedy mám za sebou spíše 10 let snahy o přirozenou výchovu. Každopádně těch 10 let je zajímavý mezník pro pohled zpátky a pro revizi, co se podařilo nebo nepodařilo a jestli jsme zvolili správný “výchovný postup”.

Často na semináře přicházíte s otázkou, jestli takový způsob výchovy nakonec nepovede k výchově rozmazleného jedince. Pokud vezmete doslovný význam slova rozmazlený, tedy roz-mazlený, tak ano, povede. Jsou to děti mazlené a vymazlené do té míry, kterou samy potřebují. Ale pokud tím slovem myslíte jedince samostatně nepoužitelného, tak rozhodně ne. Pro příklad uvedu některé věty, které doma slýchám. (Text byl sestaven na základě skutečných událostí, nejedná se o žánr sci-fi ani fantasy.)

“Maminko, dáš si kávu?”

“Mami, můžu žehlit?”

“Mami, můžu dneska uvařit oběd?”

“Klárko / Prokope, můžeš prosím dát zatím prát prádlo?” “Jo. Jasně, mami” (řečeno v naprosté pohodě).

“Mami, mami, já už jsem dneska dodělala další lekci z angličtiny.” (jásání)

Našla bych jich mnohem víc, tyhle jsou jen pro ilustraci. Zdá se mi, že z dětí rostou jedinci naprosto samostatní, schopni si jakýkoliv projekt vymyslet a udělat, domluvit si kdekoliv cokoliv. Dokáží si poradit, když se ztratí, Klárka už od druhé třídy dokáže samostatně dojet i s přestupem v dopravních prostředcích. Dokáží se samostatně zabalit na cestu a vypravování na vlak, když někam jedeme, trvá se třemi dětmi asi 15 minut. Od tří let je všechny bylo možné považovat za samostatně fungující jednotky, které se o sebe z velké části dokáží postarat, samozřejmě úměrně aktuálnímu věku. To pro ty z vás, kteří pochybují nebo bojují s okolím o to, kam taková výchova povede.

Ale protože jsem jen člověk a tedy tvor chybující, musím objektivně zhodnotit, že jsem některé věci udělala dobře a některé jsem určitě mohla udělat líp. Prostě jsem nějaké chyby nasekala a jejich důsledky teď vidím. (Nepochybuji, že můj muž bude mít vlastní seznam toho, co udělal dobře a co hůř, a část z toho se bude nejspíš shodovat. 🙂 )

Nejdříve to, co jsem udělala dobře, a čeho výsledky mě teď po těch 10 letech těší.

  • Udělala jsem dobře to, že jsem děti jako miminka nenechávala plakat, nikdy. Tedy jasně, že někdy plakaly. A pamatuji si, že jsem nevěděla, co s tím, a byla jsem z toho nešťastná. Ale taky si pamatuji, že v takových chvílích jsem vždycky měla miminko u sebe a dělala jsem psí kusy, abychom to vyřešili a plakat nemuselo. Nikdy jsem je v tom nenechala samotné, vždycky jsem byla s nimi.
  • Udělala jsem dobře to, že jsme spali ve společné posteli a mazlili se bez omezení. I to, že se mohli a mohou k nám do postele vrátit, kdykoliv potřebují, podle různých věkových období a toho, co je zrovna trápí.
  • Udělala jsem dobře to, že jsem jim věřila a nechávala zodpovědnost na nich do únosné míry. I to, že jsem je radši naučila s problematickými věcmi zacházet než jim je sebrat. Ale i to, že vždy dostali pevnou hranici, kterou už nesměli překročit.
  • Udělala jsem dobře to, že jsem vždycky příčinu konfliktů hledala v prostém neporozumění a snažila se pochopit, o co dítěti jde a vyjít mu vstříc. A příčinu nepohody hledala u sebe a v sobě a snažila se s tím dál pracovat.
  • Udělala jsem dobře i to, že jsem namísto pochval používala popis a ocenění nebo jen poděkování, a namísto trestů nechávala dopadnout důsledky jejich vlastního chování (samozřejmě pokud to nebylo život ohrožující)
  • Udělala jsem dobře každou chvíli, kdy jsem nenaskočila na vír dětských emocí a zachovala klid.
  • Dobře jsem udělala, že kdykoliv potřebovali utěšit, jsem je přijala a nikdy jsem jejich emoce nepotlačovala.
  • A jsem šťastná za každé rozhodnutí, které se jich týkalo a které jsem dokázala udělat podle svého cítění a podle svého nejlepšího vědomí po prostudovaní dostupných informací. I za tu cenu, že to znamenalo někdy dlouhé studium a pak se někomu postavit a bojovat za své dítě a svůj názor proti někomu. Nevím, zda jsem se vždycky rozhodla nejlíp. Ale jen takhle si dokážu za svoje rozhodnutí nést zodpovědnost a obhájit si je. Nežiji s pocitem, že “to nám někdo způsobil”.
  • Pochopila jsem, že si musím udělat čas na sebe a rozmazlovat sebe, abych pak mohla rozmazlovat ostatní. Obráceně to nefunguje.

Na základě těchto kroků a nejen jich, protože si na všechno v průběhu psaní tohoto článku nevzpomenu (a stejně je o tom celá knížka Šťastné dítě, spokojený rodič), jsou všechny tři děti samostatné, komunikativní, aktivní v tom, co je zajímá, optimistické a veselé. Zatím se mi zdá, že věří lidem i světu a krásně si jdou každý za svým. Neříkám, že to budou mít v životě jednodušší než jiní, to zatím nevím. Ale umět se sám rozhodnout, co chci, ustát si svou zodpovědnost a dívat se na svět s úsměvem v očích, to považuji za velký vklad, který jsem jim snad dala.

Ale protože zhodnocení let minulých neznamená se jen poplácat po rameni, musím objektivně říci, že jsem některé věci mohla zvládnout lépe. Nejvíc toho pochopitelně potkalo právě naši nejstarší dceru. I rodiče se časem učí.

Vám to tady píšu ne proto, abych se za chyby pranýřovala. Nevyčítám si je. Jen jsem se kdesi v průběhu těch 10 let musela v nějakém momentu zastavit, zamyslet se nad nimi a udělat opatření, přehodnotit nějakou část svého života nebo osobnosti. Píšu vám je proto, abych vám možná zkrátila cestu. Možná jenom jako tip, na co se podívat a co se dá eliminovat nebo zjednodušit. Tady je tedy výčet toho, co jsem mohla udělat lépe:

  • Nakládala jsem si na sebe neúměrně nároků a práce týkající podnikání, zaměstnání, v určitém období třeba rekonstrukce bytu, apod.. Prostě všech těch objektivních starostí reálného světa jsem si vždycky naložila víc než bylo únosné. Pokaždé, když takové období nastalo, jsem měla samozřejmě méně trpělivosti pro děti, což se projevovalo mou nevrlostí, někdy i hysterií. Měla jsem si ubrat, zpomalit a nemít na sebe takové nároky. Vždy v momentě, kdy jsem si to uvědomila a zbrzdila, se vše zlepšilo.
  • U prvního dítěte mi trvalo než mi došlo, že třeba na rozbitou misku nebo hrneček nemusím reagovat panikou. Byla to kombinace naštvanosti z přidělané práce a strachu o dítě. Teď u třetího jen pokrčím rameny, beze slova dítě zvednu, přemístím a zametu. Nepotlačila jsem ty emoce, stejně by to poznali, kdybych to udělala. Jen jsem časem pochopila, že o nic nejde a opravdu jsem uvnitř v klidu.
  • Když se mi narodilo druhé dítě, zdálo se mi to první “už velké”, takže nároky na něj byly naloženy neúměrně. Vyžadovala jsem víc než bylo dítě schopno si samo vzít a o co by si samo neřeklo. U skoku ze dva na tři už jsem tu stejnou chybu neudělala a rozdíl je patrný.
  • Někdy jsem se na ně zlobila, že něco nezvládáme, třeba se vypravit na čas. Trvalo nějakou dobu než mi došlo, že se vlastně zlobím na sebe, ne na ně. Sice se to projevovalo vztekem, ale správně se ta moje emoce jmenovala “bezmoc”. A v momentě, kdy jsem si to uvědomila, už s tím šlo zase něco dělat a změnit to.
  • Velkou chybou byla každá chvíle, kdy jsem to neustála a nezachovala klid a křičela. Ale to v sobě změnit je běh na dlouhou trať.

Nevyčítám si nic z toho. Asi jsem tu cestu musela projít. Jen se vší silou snažím si z toho vzít ponaučení, abych to příště nedělala. Nebo abych se o to alespoň pokusila to zvládnout lépe. A jestli něčeho za ty roky lituji? Moc toho není. Možná jen, že jsem na ty chyby nemohla přijít ani o den dřív než jsem přišla. Každého takového dne škoda. A pak ještě lituji každé chvíle, kdy jsem se na ně zbytečně mračila než se s nimi smála.

Výsledek? Suma sumárum, na tuhle výchovu nedám dopustit. Kdybych se mohla rozhodovat dnes, jestli to udělám stejně nebo zvolím nějakou modernější, západnější metodu, nerozhodla bych jinak. Jsem šťastná, že jsem se naučila, jak k tomu přistupovat srdcem. Správně mě vedlo a vede.

Komentáře

  • Stáhněte si ZDARMA ukázku z ebooku Šťastné dítě, spokojený rodič

  • Stáhněte si ZDARMA ukázku z ebooku Pohádky z lesa

  • uspávání, jak uspat, uspávání dítěte, nespí, miminko nechce spát, uspavani, usinani, jak uspávat dítě, jak naučit spát dítě, jak uspat kojence, jak uspat novorozence, dítě nechce spát, jak uspavat, jak miminko uspat
  • Rubriky

  • Zůstaňte s námi v kontaktu