Přetíženo

dreamstime_s_78073814Žijeme v pohodlné době. Máme všeho už ne dostatek, ale naprostý nadbytek. A tak možná správněji, žijeme v přetížené době. Jsme přetíženi jídlem, přetíženi požadavky, přetíženi věcmi, přetíženi informacemi, přetíženi špatnými zprávami, přetíženi komunikací, přetíženi různými špatnými vlivy prostředí, přetíženi myšlenkami, přetíženi vztahy, přetíženi příležitostmi. Všeho je v našem životě víc než dost. A výsledek? Jsme spokojenější?

Víte, co se stane s počítačovou sítí nebo systémem, když ho přetížíte? Spadne, zkolabuje, přestane fungovat. Celý nebo nějaká jeho část. Jenže ne jen počítačový. Každý systém na světě při svém přetížení vydrží jen omezenou dobu než zkolabuje. My jsme taky systém. My myšleno lidská osobnost a klidně myšleno lidská společnost. Ať se na tento systém podíváme z jakéhokoliv detailu, vždycky platí následující. Každý je složený z malých systémů, které musí fungovat všechny dokonale, aby fungoval dokonale celek. Pokud začne kolabovat některá z částí systému, celek musí převzít jeho funkce nebo se bez nich obejít. Pokud je převezme, je další jeho část o to víc přetížena. A tak dále pořád dokolečka.

Vliv přetížení na děti a na rodinu?

A jaký tohle má vliv na děti a na rodinu? Hned dvojí. Jednak přetížení tímhle vším se vztahuje i na děti. Také jsou tím ohrožené. Když si projdete ten seznam na začátku, řekněte si, co všechno se vztahuje i na Vaše dítě. Já myslím, že to bude vícero položek a možná najdete i nějaké další. Naším úkolem není je naučit zvládat všechno, ale naučit je se v tom orientovat a lépe třídit. To, co se podle dalšího textu učíme i pro sebe, prostě naučit i své děti.

Za ten druhý vliv pokládám to, že jsou přetíženi i samotní rodiče. Dá se očekávat, že při dlouhodobém přetížení začne kolabovat buď rodič jako celek nebo některá jeho “součást”. Může to být zdravotně, může to být psychicky, jakkoliv. V každém případě se dá předpokládat, že přetížený rodič bude reagovat naprosto jinak než rodič nepřetížený, bezpečně fungující a tedy odpočatý. Já sama si uvědomuji, že pokud se dostanu do stavu přetížení, jsem náchylnější k tomu začít křičet nebo nemít dost trpělivosti na dětské tempo. Nebo prostě jen nemám náladu a chci odpočívat místo hraní a povídání si. Tak a tohle tutově taky víte a nebo v tom dokonce možná aktuálně žijete. A teď si třeba říkáte, že jsem chytrá jak rádio, proč vám to vůbec píšu. Jestli náhodou tedy nevím co s tím.

A co s tím můžete udělat?

Dobrá zpráva je, že jsem se některé věci už naučila. Zdaleka ne všechny, život je jedna velká nekončící lekce. Ale některé už jsem pochopila a tak vám teď můžu zkusit napsat, co jsem zjistila a třeba vám to pomůže při vašem hledání.

Přiznejme si otevřeně, prostředí je jaké je a nezměníte ho. (Tedy změníte, ale ne krátkodobě a nepomůže to s řešením aktuální situace.) Nemá smysl se na něj vymlouvat a řešit, že je vina v prostředí. Na celém světě je jeden bod, který můžete změnit. Ani sto, ani pět, ani dva, jen jeden jediný bod. A to jste Vy, Vaše vlastní já. Nic jiného změnit nejde. To, co můžete změnit je váš přístup k prostředí. Nezbývá tedy, než se vydat “do sebe” a zjistit, co je to, co můžete udělat, abyste přetížení eliminovali, ulevili si a zlepšili svou vlastní pohodu. Nemůžu vám říct konkrétně, co máte přesně udělat. Protože každý z nás je jiný, každý je citlivý na jiné věci a každého trápí různé věci různě. Ale povím vám, co jsem všechno udělala já. Trvalo to pár let než jsem to postupně objevila. Zavedení “opatření” ode mě vyžadovalo jistou míru paličatosti a možná to jde vnímat, že i trošku “nelítostnosti”. Ale věřte, že se mi teď žije lépe než předtím. Tak tady dávám k dispozici výčet těch základních svých poznatků. Nepochybuji, že mě napadnou ještě další, ale samozřejmě až potom, až dopíšu tento článek. 🙂

  1. Zjistila jsem, že mi dělá špatně sledování zpráv a čtení novin. Takže jsem to prostě přestala dělat. Vstřebávala jsem do sebe obrovské množství strachu, bezmoci a smutku, jak to na tom světě funguje. Emocí, které se mého vlastního života až tak netýkaly. A informací o všem, i o tom, co mě nezajímalo. A to všechno mělo zas velký vliv na celý můj další postoj k životu. Ty důležité zprávy se ke mně stejně dostanou. A v dnešní době, kdy jsou informace dostupné, mi nečiní potíže si dohledat, pokud něco potřebuji. Takže pokud se třeba blíží volby, mohu si najít a nastudovat, co mě zajímá. Ale vždy se tématu věnuji cíleně. Plošně zprávy o všech tématech prostě nečtu a nesleduji.
  2. Zjistila jsem, že mě k šílenství dovádí návštěva hromadných akcí. Sama o sobě nemám davy ráda. A při návštěvě hromadné akce s dětmi se podle své aktuální kondice potácím mezi naprostou vyčerpaností a hysterií. Prostě můj nervový systém nezvládá hlídat tři děti a současně zpracovávat všechno, co návštěva davu obnáší. Takže se to prostě snažím nedělat nebo alespoň minimalizovat.
  3. Zjistila jsem, že špatně snáším mnoho zvuků dohromady. Ráda si třeba povídám s dětmi. O něco méně ráda už se všemi třemi najednou (čemuž někdy prostě nelze zabránit). Ale když do toho ještě hraje rádio nebo je nablízku jiný zbytečný zdroj hluku, opět se můj nervový systém dostává do úzkých. Tedy buď rádio vypínám nebo zdroj hluku odstraňuji. Je to úplná drobnost, ale hodně účinná. Samozřejmě učím děti, aby mluvili po jednom. Ale to je běh na dlouhou trať a někdy zejména v jejich nadšení to prostě nejde.
  4. V průběhu let jsem se naučila velmi výrazně rozlišovat mezi lidmi v mém životě. Je na světě mnoho lidí, kteří mě baví a se kterými ráda strávím čas, pokud ho mám. Ale nemohu být součástí příběhu všech, zbláznila bych se. A tak jsem se naučila důsledně třídit priority, byť ani ty nejsou v dlouhodobém horizontu neměnné. Na každodenní a každotýdenní bázi jsem součástí příběhů pouze rodiny a několika málo přátel, které považuji za opravdu blízké. Tyto vztahy opečovávám a dávám jim velké množství energie. Co se ostatních týká, když se potkáme, prima. Popovídáme si a zase se na dlouhou dobu rozejdeme. Ráda je vidím nebo slyším, ale prostě už víc energie na přerozdělení nemám, než kterou už rozděluji. Buď bych ji musela vzít některému ze současných vztahů nebo sobě. Obnáší to i to, že jsem na sociálních sítích povypínala příspěvky ostatních a nesleduji je, pokud mě tématicky nezajímají. Protože i to sledování těch dalších příběhů mi bralo energii. A já potřebuji každý ždibec pro to nejdůležitější. 🙂
  5. Důsledně se snažím rozlišovat své hranice. Tedy co je pro mě ještě akceptovatelné a co už není. Pokud překračuji vlastní hranici, musím vědět, že mi to za to stojí a proč to dělám. Ale musím ji překročit sama ze svého rozhodnutí. Nikdy se nenechám za svou vlastní hranici zatlačovat někým jiným nebo okolnostmi.
  6. Stejně důsledně se snažím rozlišovat, co je ještě moje zodpovědnost a co už ne. Tedy nesnažím se “nést na hrbu” ještě někoho dalšího. Vím, že ho unesu jen omezenou dobu a na úkor sebe sama. Stejně jako s hranicemi, pokud vím proč, chvíli to zvládnu. Ale já mám zodpovědnost zejména za vlastní život a vlastní rodinu, tedy se nemohu zabývat zodpovědností života někoho jiného.

Prozatím jsem svůj seznam vyčerpala, i tak je to dost. Každý z těch bodů objevit a nastavit je hromada práce. Já jsem ráda, že jsem ji zvládla, opravdu se mi ulevilo. A vy? Je toho moc? Začněte prostě s jedním.

Nečekali jste ode mně jednoduché, zkratkovité řešení, že ne? 🙂 Určitě ne. Protože kdyby ano, určitě byste nečetli zrovna tenhle blog. 🙂

 

Komentáře

  • Stáhněte si ZDARMA ukázku z ebooku Šťastné dítě, spokojený rodič

  • Stáhněte si ZDARMA ukázku z ebooku Pohádky z lesa

  • uspávání, jak uspat, uspávání dítěte, nespí, miminko nechce spát, uspavani, usinani, jak uspávat dítě, jak naučit spát dítě, jak uspat kojence, jak uspat novorozence, dítě nechce spát, jak uspavat, jak miminko uspat
  • Rubriky

  • Zůstaňte s námi v kontaktu