Jak naučit dítě zodpovědnosti za domácí úkoly

 

dreamstime_s_27412401S nástupem druhého dítěte do první třídy mě opět přišlo do cesty téma domácích úkolů.

Teď nemám na mysli to, zda domácí úkoly přijmout nebo bojovat za to, aby nebyly. Mám na mysli to, že pokud přijmu, že mé dítě domácí úkoly dostává, čí je to zodpovědnost? Má se o to rodič starat? 

Tedy je to, aby byl domácí úkol vypracovaný a v jaké kvalitě, zodpovědností rodiče? Nebo je to vlastní zodpovědnost dítěte? Je možné, aby tuto zodpovědnost dítě již v první třídě uneslo samo? Pojďme se tedy na to téma podívat.

Máme moc šikovnou paní učitelku v první třídě. Snaží se dětem zodpovědnost za domácí úkoly nechat. Nedělá drama z toho, když se úkol zapomene, neporovnává, nepředhazuje, ale zároveň s faktem, že je potřeba mít úkol, pracuje a snaží se děti vést k tomu, aby si na něj příště vzpomněly a naučily se, jak si to zapamatovat / zapsat. Záměrně používám slovo nechat, hned to vysvětlím. Od momentu, kdy se narodily, mají a měly by mít děti zodpovědnost za vlastní život a vlastní budoucnost. (Do maximální možné míry. Ale o tom píšu mnoho v jiných článcích na blogu). Já jsem jim průvodcem, pomocníkem, rádcem, utěšující náručí. Jsem a budu cokoliv, co potřebují, aby mohly svou zodpovědnost samy unést. Školní docházka (a může se mi jakkoliv nelíbit) je v tomto systému jejich povinností. Stejně tak všechno, co po nich škola vyžaduje, je jejich povinností. A tedy i jejich zodpovědností. Proto nepíšu “předat zodpovědnost”, ale nechat zodpovědnost. Ona totiž nikdy nikoho jiného nebyla.

Domácí úkoly mého dítěte nikdy nebyly mojí zodpovědností, tedy jim ji nemohu předat. Mojí zodpovědností z toho titulu, že jsem máma, je jim s tím pomáhat. Vždy a za všech okolností. Ale jenom tak dalece, jak potřebují. Opět záměrně zvolené a vytučněné slovo. Ještě se k němu vrátím.

Prakticky to znamená, že se nesnažím já myslet na to, jestli mají úkol. Pouze, když si na to vzpomenu, mohu otázkou navést dítě na to, jestli mají nebo ne. Pokud řekne, že ne, dál nepátrám. Pokud řekne, že ano, ale nemůže si vzpomenout, mohu mu pomoci projít práci, co dělali, přečíst v úkolníčku, pokud tam něco je. Mohu mu pomoci to vyřešit. Mohu mu vytočit kamaráda nebo tam s ním zajít, pokud by dítě tu potřebu takto intenzivně zjišťovat mělo. A z principu, že dítě se chce socializovat, většinou má potřebu to splnit. Ale nestresuju já ani to primárně nanakládám na svá záda jako svou starost. Neobracím svět naruby, abych zjistila, co má dítě za úkol, zatímco dítě se v poklidu kouká na pohádku. Pomáhám mu, aby se staralo samo, nic víc. Pokud řekne, že nemá nebo řekne, že už ho má hotový, řeknu jen “Ok, fajn.” A nechám to dál na něm. Tím, že paní učitelka řeší v klidu,  pokud úkol není, dítě nemá strach z její reakce, můžu si dovolit ten komfort, že nechám chybu dopadnout kam patří, tedy na dítě.

A teď zpátky k tomu druhému vytučněnému slovu. Tedy pomáhat s tím, co potřebují. Budu jim ráda pomáhat se vším, co samy nezvládnou a o co požádají. Ne víc. To by totiž znamenalo, že jim budu jejich vlastní zodpovědnost odebírat. A při takovém odebírání si sice človíček projde krátkou krizí ve smyslu “asi toho nejsem schopen”, ale nakonec zodpovědnost odevzdá. Výsledek? Rodič na sobě ponese zodpovědnost za úkoly malého človíčka. Malý človíček se neučí, jak se k této zodpovědnosti stavět, primárně do života si ukládá vzorec “nejsem schopen unést vlastní zodpovědnost” nebo “nejsem schopen to zvládnout”. A rodič? Zase tlačí fůru s kamením do kopce. A potlačí ji dlouho. Jsme v první třídě a děti mají 1 úkol denně a žádné učení a přípravy. Pokud si malý človíček tyto vzorce vystaví, pokud se začne chovat tak, že škola je zájmem jeho rodičů a ne jeho, bude zodpovědnosti pro rodiče přibývat a on to bude mít pořád na háku. Čím později, tím hůř se tenhle vzorec mění. O dopadu vzorce “nemám svou vlastní zodpovědnost” na život později dospělého a pracující člověka myslím nemusím ani polemizovat.

Tak teď jsem zateoretizovala… a zajímá vás, jak je to v praxi? Jestli to fakt funguje? No posuďte.

Zrovna dítě v první třídě funguje zhruba takhle: Přijde ze školy, položí tašku. Aniž by kdokoliv cokoliv říkal, většinou si samo vyndá úkol a udělá si ho. Pokud už ho nemá udělaný z družiny. Dokonce teď překvapil, i po kroužku, na který jezdíme rovnou ze školy a vracíme se navečer, si vzpomněl sám. Já se na úkol ptám tak třeba jednou týdně, opravdu, když si vzpomenu. Kromě jednou vždycky řekl, že už ho má hotový. A to jednou vyskočil, řekl “No jo vlastně” a bezodkladně si ho šel dělat. Nedávno za mnou přišel a šel mi vyprávět, že někdy na úkol zapomene. Ptala jsem se ho, co s tím dělá. A on, že to řekne paní asistentce nebo paní učitelce a dodělá si ho druhý den. Ani neměl potřebu mě s tím seznamovat, že ho zapomněl. Prostě si to v klidu vyřešil.

Tak a teď si určitě říkáte, že mám nějaké mimořádné dítě a tady se jenom chlubím. Není to tak. Mám jenom dítě, které samo nese svou vlastní zodpovědnost. (A je pravda, že je na to zvyklé od malička, jak to píšu v knížce Šťastné dítě, spokojený rodič)

Já jako rodič na tom vidím jenom samé benefity. Krom přínosu do jeho vlastního života ještě nemusím tlačit já tu káru s kamením do kopce. 🙂

 

Komentáře

  • Stáhněte si ZDARMA ukázku z ebooku Šťastné dítě, spokojený rodič

  • Stáhněte si ZDARMA ukázku z ebooku Pohádky z lesa

  • uspávání, jak uspat, uspávání dítěte, nespí, miminko nechce spát, uspavani, usinani, jak uspávat dítě, jak naučit spát dítě, jak uspat kojence, jak uspat novorozence, dítě nechce spát, jak uspavat, jak miminko uspat
  • Rubriky

  • Zůstaňte s námi v kontaktu