Ono se to řekne, vychovat dítě. Nějak se to narodí, nějak to vyroste. Když potřebuju, aby se něco naučilo, tak mu to budu vtloukat do hlavy tak dlouho, až to prostě chytne. Vlastně kromě dávky trpělivosti k tomu, abych vychovala dítě, nepotřebuju vůbec nic.
Jak jsem se mýlila. Jak bláhová byla tenkrát moje představa. A neuměla jsem si představit, jak obtížnou cestu si plánuju, ať byla jakkoliv racionální. Až život mě naučil (jako se vším). 🙂
Pochopila jsem až po narození prvního dítěte, že ta správná je úplně jiná cesta. Že je opravdovější, děti se jí učí snáze, má trvalejší výsledky. A rozhodla jsem se vydat po téhle cestě. A to je cesta vlastního příkladu.
Až když jsem začala pozorovat po částech v čem a jaký dávám dětem příklad, došlo mi třeba, že:
A mnoho takových dalších třeba bych vám dokázala napsat. Už tohle není banální, rozhodně už tohle není snadné. Jenže je to ještě o úroveň těžší:
Zvolila jsem si tuhle cestu a s ní věčné učení sama sebe. Cestu obtížnou, ale krásnou, pestrou a obohacující. Každý den, každý rok jsem postavená před nějakou osobní výzvu, kterou jsem se rozhodla chůzí po téhle cestě zvládnout. Děti jsou moje štěstí a radost. Ale hlavně jsou moji učitelé, moji průvodci na na téhle cestě. Bez nich bych nebyla kdo jsem. A já jsem jim obrovsky vděčná za to, že tu cestu můžeme jít spolu. Děkuji.
Pro učení zodpovědnosti za domácí práce jsem jim pro tento účel vyrobila domácí tabuli Family Flow. Najdete jí TADY.