Důležitá věc o křiku II

Důležitá věc o křiku II

 dreamstime_xs_51085312Už jsem publikovala článek Důležitá věc o křiku. Byl sice přejatý a přeložený, ale ráda bych na něj navázala. Tentokrát kouskem svého vlastního příběhu. Takovou sadou mých vlastních postupných uvědomění. Další moje velké přiznání.

Také jsem měla svojí etapu křiku. Bylo to v době, kdy jsem si nabalila víc práce než jsem dokázala zvládnout. A bylo to ještě mnohem víc než bych dokázala zvládnout společně s rolí maminky. Dělala jsem semináře o bezplenkové komunikační metodě, “šířila jsem dobro” pro všechny děti v republice. Měla jsem eshop, byla jsem na něj sama, měla dvouleté dítě a čekala další. Celé noci i dny jsem trávila prací, kterou jsem s dítětem nemohla zvládnout. Tak se stalo, že jsem na každé vyrušení z práce reagovala až skoro hystericky. Po druhém porodu se ukázalo, že situace je neudržitelná. Také jsem zahlédla strach v očích svého dítěte a to mě dovedlo k prvnímu zásadnímu uvědomění. Já se snažila zachraňovat svět a mé dítě se mě kvůli tomu bálo? Rozhodla jsem se během chviličky. Ukončila jsem svůj urputný podnikatelský pokus. Během pár týdnů jsem ukončila eshop, skončila všechny spolupráce, zrušila semináře a rozhodla se, že nejdříve zachráním sebe a svou rodinu. Nemá smysl zachraňovat ostatní děti a lidi, když to nemám srovnané doma. Co bych to byla za pokrytce?

Nicméně druhé miminko bylo urputné a nepohodu v těhotenství mi zdatně vracelo. Už jsem nebyla tak moc na jedno našlápnutí, ale moje od mládí cholerická povaha se mě stále držela. Snadno jsem bouchla, ale snadno se pak zase spláchla. Práce ubylo, výbuchy už nebyly tak často, ale byly. Vždycky jsem si to po takovém výbuchu vyčítala a nadávala si za to, že jsem to dovolila. Věděla jsem, že bych se měla kvůli dětem ovládat, ale bylo neuvěřitelně těžké si to v tu chvíli uvědomit. Ano, po výbuchu, to jsem byla král. Hned jsem věděla, jak jsem asi měla reagovat. Ale emoce mě vždycky vtáhly do situace a v tu chvíli jsem neuvažovala. Nikdy jsem děti nebila ani jim nenadávala, ale křičela jsem na ně, potřebovala jsem ty emoce dostat ven. Jednou jsem někam jela, zrovna jsem nakládala děti do auta, miminko brečelo, větší fňukalo, měla jsem zpoždění, všechno bylo špatně. Byla jsem zase na pokraji výbuchu, abych ty emoce vyřvala. A přišlo moje druhé velké uvědomění. Výbuch nepřišel, jakoby se všechno zastavilo. Došlo mi, že ten, na koho se zlobím, nejsou děti. Není to ani můj muž, že tam není, aby mi pomohl. Došlo mi, že ten, na koho se zlobím, jsem já. Že to, co se snažím vykřičet na ostatní, ten vztek, to je moje čirá bezmoc. Bezmoc z toho, že věci nejdou a nejsou tak, jak jsem chtěla. Vytvořila jsem si očekávání, jak to zvládnu, očekávání, jak se budou chovat děti, a teď to nejde podle něj. No to přece je k vzteku. Ale ty dušičky, které na mě upírají svoje modrá kukadla, za to přece nemůžou. Po cestě jsem to při řízení obrečela. Mých vzteklých záchvatů opět o něco ubylo. Už byly zřídkavé. Díky tomuhle uvědomění jsem je dokázala odhalit o krůček dříve a ovládnout je. Ale….. ovládala jsem se. Nebouchla jsem, dokázala jsem to zastavit. Když už jsem jednou za čas bouchla, stejně jsem prskala emoce, vztek musel ven. Vždycky jsem se omluvila, všechno vysvětlila. Všechno se zlepšilo, ale pořád to bylo na sílu, vlastně jsem bojovala sama se sebou.

Čas běžel a já jsem si uvědomila, že potřebuji pracovat se svojí ženskou stránkou. Nejspíš jsem někde vevnitř cítila, že to je ta stránka, která umožňuje situace přijímat a nechávat plynout. Ne po chlapsku plánovat a realizovat. To s dětmi příliš nejde. Děti jsou učitelé a málokdy jednají podle plánu. Našla jsem seminář a objevila Cinzii. To pro mě bylo setkání se ženou naprosto jiného kalibru. Byla to opravdu Žena. Maličká, drobná, tichá, přesto svou silou dokázala naplnit celý prostor, kde jsme se sešli. Nemůžu říct, že bych na semináři došla nějakého konkrétního velkého uvědomění číslo tři ohledně dětí a své role maminky. Spíše to byla sada drobných odhalení mé vlastní podstaty. Přesto mohu říci, že se po tomhle semináři něco zásadního změnilo. Bylo to důležité. Nazvu to tedy uvědoměním číslo tři. Poprvé ve svém životě se totiž událo to, že jsem byla schopná své (ale i ostatních) emoce vidět. Předvídat, ale i se na ně dívat, jakoby zvenku. Najednou ve mě vztek dítěte nebudil můj vlastní vztek, který by bylo potřeba potlačit. Nebudil najednou nic, jen pochopení. Najednou jsem viděla, že pod tou vrstvou vzteku je jen nešťastný drobeček, který potřebuje pochopit. Neumím ani vyjádřit, jak moc se tím změnila moje schopnost dorozumění s dětmi a tím pádem vztah. Jak moc si dokážu zachovat klidnou hlavu kdykoliv jí potřebuji. Tedy hlavu, přesněji udržet klid v emocích. A když emoce mám, už si za ně nenadávám. Přijímám je. Jsem to já i se svými emocemi. Pokud přišly, bylo potřeba je přijmout, prožít a odžít. Jen tak mohou léčit. Tak to je a nemá cenu se snažit to změnit.

Ještě pořád občas zvednu hlas a zakřičím, když je to potřeba. A zakřičím s gustem. Opravdu si uvědomuju, že já svůj hlas používám opravdu ráda a ráda se do něj opřu. Baví mě to. Ale už se mě nikdo nebojí. Není to potřeba. A tady je moje uvědomění číslo čtyři. Uvědomění posledního týdne. Bylo to tak i dřív, už od toho semináře. Jenom mi to nedošlo. Byla tady totiž na dlouhé návštěvě moje sestřička s dětmi. Zvýšila jsem hlas několikrát za její přítomnosti. Několikrát mi opatrně řekla, abych to nedělala, že její roční chlapeček je příliš citlivý na křik a hned spouští pláč. A víte co? Nespustil ani jednou. Překvapeně a udiveně se na mě kouknul a mě to došlo. Tedy to, že to, čeho se děti bojí, není ve skutečnosti křik. To, z čeho mají děti strach, jsou ty emoce, které na ně prskáme, když jsme nešťastní, že situace nedokážeme zvládnout. Až když na mě koukal těma velkýma očima jsem domyslela, že když si zakřičím bez těch emocí, jsem jen hluk. Pokud je v bezpečí u mámy, je ten křik jen víc zvuku z okolí a on to ví.

Netvrdím teď, že je správně křičet na děti, to vůbec ne. Ale když už se to stane, uvědomme si prosím, že to má dvě složky. Ve chvíli, kdy se to stane, zkusme zjistit, co z toho byl jen zvýšený zvuk a kolik emocí ten zvýšený zvuk obsahoval. A schválně si představme, že bychom šli (klidně takhle už dospělí) do konfliktu s někým dalším. Že ten člověk by na Vás křičel. Čeho byste se báli? Křiku samotného, myšleno hluku? Asi ne, že ne? Patrně těch emocí, které by ten člověk k nám vysílal. A to jsme dospělí. Už nejsme malé bytosti emocionálně naprosto otevřené a nejvíc lidem, které milujeme, tedy rodičům.

Pokud se vám to zdá povědomé, pokud se vám to někdy stane, jsem přesvědčená, že je jen jedna cesta, kudy z toho ven. A to je přes vyléčení vašich vlastních emocí. Až budete vyléčení vy sami, stane se křik zase jen křikem. A pak už se vás nikdo bát nebude.

Cest k vyléčení emocí může být mnoho a jsou velmi různé. Jednou z nich jsou semináře Cinzie. Je to cesta intenzivní a velmi účinná. V dubnu chystáme další z nich, Velký kruh života. Pokud Vám tato cesta sedí, budete vítáni.

 

Komentáře