Jak se vypravit z domova v klidu

Jak se vypravit z domova v klidu

dreamstime_xs_56389988Vypravování se z domova patří k okamžikům, kde jsou pevné nervy opravdu zapotřebí. Tedy myslím s dětmi samozřejmě. Vzpomínám na dobu, kdy jsem měla starosti s tím, jak vyrazit včas s jedním dítětem. Tenkrát mi to připadalo jako fuška. Vzpomínám na dobu, kdy jsem se snažila vyrazit včas se dvěma dětmi. Většinou jsem se ocitala ve stavu blízkého hysterii. Teď, se třemi dětmi, kupodivu, jsem nucena zvýšit hlas tak jednou z pěti odchodů. Nebo možná i méně.

Jako vždy, nemůžu nikomu říkat, jak to má udělat. Můžu jen říct, na co jsem přišla já a dát pár tipů, na co se v sobě podívat a kde hledat příčinu. A taky pár tipů na lepší organizaci odchodu.

Co způsobuje, že odchod drhne?

První věc, která může hrát roli v tom, že odchod drhne, je to, kdo má vlastně zodpovědnost za odchod. Tedy samozřejmě, že faktickou zodpovědnost má rodič. Ale často máme pocit, že musíme být za všechno zodpovědní sami, protože nikdo jiný to lépe neudělá. Že pokud chceme mít všechno správně, tak to musíme udělat sami. Bojíme se kontrolu pustit a nechat zodpovědnost na někom jiném (myšleno i na dítěti).  Ale není důvod, aby si děti, jakmile na to jsou dost velké, sami nehlídaly, co si mají vzít s sebou. Tím dost velké samozřejmě nemyslím až budou mít občanku. Miminko si samozřejmě taky věci nesbalí. Ale i úplně malé dítě může vědět, že si má vzít třeba bundu. Nebo i třeba dvouletý cipísek si zvládne dát věci do batůžku, když dostane instrukce, co bude potřebovat. I kdyby to ze začátku bylo malé zdržení, naučit ho sbalit si věci se vám nakonec bohatě vyplatí. A to hned v několika směrech. Dítě bude nadšené, že má svou vlastní zodpovědnost. Rychle se to naučí a převezme si ji naprosto samostatně. Nebude mít pocit, že to nedokáže jako maminka. A vám se uleví.

Druhou věcí, na kterou je potřeba se podívat, je “čas”. Tedy dostatek času na přípravu. Já vím, že to zní banálně: “nechat si dostatek času”. Ale já například u sebe objevila “studentský syndrom”. Tedy já ho teď neobjevila, mám ho pochopitelně už ze školy. Ale na odchody s dětmi to mělo fatální vliv. Studentský syndrom je to, že začínáte činnost až pod tlakem okolností. Já jsem svůj studentský syndrom lety vypilovala tak, že i chystat odchod jsem začínala až když to bylo s časem jen tak tak. Jenže s dětmi to “jen tak tak” nabylo úplně jiný rozměr. Když jsem začala jen tak tak, tak jsem byla ve stresu (do kterého jsem se za normálních okolností potřebovala dostat, abych fungovala). Jenže děti to ze mě cítily a naopak odchod bojkotovaly a tím stres přerůstal až skoro v tu hysterii. Takže tady pro mě začínalo další poučení, co se týká toho “začínat včas”. V praxi to pro mě znamená půl hodiny nebo hodinu předtím než bych se chystala normálně. A když se to náhodou nepodaří, tak k tomu alespoň přistupuju tak, že: “No o co jde, když nepojedeme tímhle vlakem, pojedeme dalším.” Abych se tím časem nenechávala tlačit.

Ještě jsem si uvědomila jednu věc, dovedl mě k tomu náš “býček” Prokop (znamením i náturou). Ve chvílích, kdy já stupňovala tlak a zvyšovala hlas, protože už jsem věděla, že nestíháme, on si naopak začínal hrát. Když jsem si pak ty situace zpětně přehrávala, došlo mi, že to je jeho dětský způsob jak uhnout tlaku. Dítě vnímá víc emoce než slova. Je jedno, co jsem na něj křičela, podstatné bylo, že jsem křičela. Emoce, která šla ze mě byla jednoznačně negativní. A tak šel tam, kde mu bylo dobře, tedy do hry. Sedl si s nějakým autíčkem a začal si hrát. A bylo mu úplně jedno, co se okolo něj děje. Nemusím Vám ani říkat, jak to působilo na mě.

Domněnky a gramodesky

Dalšími věcí, které vstupují do “klidu při odchodu”, jsou mé oblíbené gramodesky a domněnky. Obojí je potřeba najít a odfiltrovat.

Gramodesky typu: “Když jedeme na výlet, maminka musí mít připravené řízky.”, “Než odjedeme, měl by být vynesený koš.”. Nebo třeba: “Na mě se musí vždycky čekat.” nebo “Měla bych mít bezchybný make-up.” Pozorujte se při odchodu, co se vám honí hlavou. Pokud to v sobě obsahuje slovesa jako “musí” a “měla bych”, pravděpodobně je to gramodeska. Zahoďte. Můžete to přehodnotit, říct si, co doopravdy chcete. Pokud chcete mít před odchodem vynesený koš, tak jo.. Pak to ale CHCETE, ne že BY MĚL být vynesený. A když nechcete, tak co, on neuteče, dá se klidně vynést i potom. Protože když se na tu věc (ať už je to cokoliv) díváte tak, že to CHCETE, nemáte s ní takový problém, protože pak s ní nemusíte bojovat. Pak to uděláte, protože to CHCETE, neztrácíte energii bojem a všechno pak v pohodě plyne. I ten odchod.

Ty druhé, domněnky, to jsou taky pěkné potvory, které nám to také neulehčují. Vytvoříme si totiž v hlavě konstrukt o tom, jak budou věci pěkně běžet a co kdo udělá. A pak se nám lehko stane, že s tím zapomeneme ostatní seznámit. A co se stane? Nic není tak, jak chceme a odtud pramení naštvání, vztek, bezmoc, že to nemůžeme mít podle svého. Jakmile jí odhalíme, taky zahodit. Nebo nemusíte. Může to být klidně plán, jen je potřeba s ním seznámit okolí, eventuálně ho přizpůsobit v diskusi s ostatními. Jen je nevhodné si ho ukládat do hlavy jako domněnku. Příklad? “Určitě ho napadne, že si ještě musí vyčistit zuby.” “Zítra jedeme na výlet. Manžel určitě vstane dřív a pomůže mi všechno nachystat.” Tím neříkám, že by manžel nemohl vstát dřív a nemohl pomoci. Rozhodně ano. Jen je potřeba se o tom pobavit a ne čekat, že se to stane samo a pak být naštvaná, že se tak nestalo.

Jak si tedy odchod usnadnit?

Tedy to, jak jsme teď zvládli odchody? Když se mi podaří to všechno, co jsem napsala, ustát, udělat a zahodit, co má být zahozeno? Pak už je to jednoduché. Seznámím ty, kteří se mají na odchodu podílet s tím, co má být uděláno, co máme mít s sebou a v kolik je potřeba odejít. Normální rodinná dohoda. Při které padají i návrhy typu: “Já chci s sebou tohohle plyšáka.” Na všem se dohodneme a každý odchází se chystat sám. Já už jen reaguji na požadavky, co kdo potřebuje pomoci. Tedy například sundat mikinu nebo pomoct nasadit punčocháče. Kromě těchto požadavků se Klárka (7,5) a Prokop (4,5) jsou schopni nachystat sami, vyčistit zuby, apod. Vlastně mi to hodně usnadňují, protože když přijde požadavek, vyřídím ho a dám se v hlavě nemusím zabývat tím, co pro koho ještě musím udělat. Ta zodpovědnost celá neleží na mě. Hlídají si to sami. Mě tedy zůstává na starosti Thea (1,5). I ta už ví, když odcházíme, co musí mít na sobě. Ale už ode mě dostává teď drobné úkoly, aby si přinesla boty, aby našla čepici, aby podala plínky. Vlastně všechno balí se mnou. Klárka a Prokop jsou pochopitelně většinou rychlejší a pro mě nejpřijatelnější způsob je poslat je čekat ven. Už se mi doma nemotají pod nohy a já jsem tím o hodně klidnější. Neříkám, že nikdy nic nezapomeneme, to se samozřejmě stane. Ale co na tom záleží. Hlavně, když jsme odešli v klidu. 🙂

Pokud vám pomůže tenhle článek, super. Pokud budete hledat dál, ohledně předávání zodpovědnosti dítěti a komunikaci s ním je napsáno víc v mé knize Šťastné dítě, spokojený rodič.

 

Komentáře