Jak se zbavit pocitu viny?

Je to moje vina

“Dítě si ublížilo – je to moje vina!” “Přítel mě opustil – je to moje vina!” “Projekt se nepovedl – je to moje vina!”

“Jsem strašná, neschopná, můžu za to. Vlastně se vůbec nedivím, že se to stalo, když jsem taková nemožná.”

Znáte ten pocit? Taky se takhle pranýřujete? Je zbytečné si tak ubližovat. Pojďme se na to zkusit podívat, abyste to tak příště dělat nemuseli. Dáme si malý návod na to, jak se od viny odpoutat.

Nemůžu vám pomoct článkem ten pocit vyplavit slzami, to musíte sami. (A rozhodně vám to doporučuji.) Ale můžu vám pomoci ho chytit, rozpoznat, abyste ho vědomým cvičením mohli začít odstraňovat. Abyste ho vytáhli postupně na vědomou úroveň a pak už nepřicházel.

Až se stane něco, co ve vás pocit viny vyvolá, zkuste prosím si uvědomovat jeho jednotlivé části. Klidně se vybrečte, ale pak se na to vždycky zpátky podívejte a zkuste si to rozdělit, rozlišit kousky toho, co se dělo. Co z toho opravdu je a co opravdu není vaše. Takže si povíme, na jaké kousky to rozdělit a co s nimi udělat. Tedy… mě to tak zabralo, tak to můžete zkusit. 🙂

Kde se pocit viny vzal

Nejdřív nejspíš musíte vědět, kde se pocit viny bere. Jak se to stalo, že máme tendenci se téměř všichni obviňovat a nakládat si na svůj hrb i to, co není naše. Připadá mi, že s největší pravděpodobností souvisí s tím, že jsme byli vychováváni systémem trestů a odměn (možná ne jenom tím, ale je to rozhodně velká část). A to často jak doma, tak vlastně i ve škole, protože známky jsou jen obměnou stejného systému. O tom, jak to působí na motivaci a na dítě, píšu na mnoha jiných místech. Ale je podstatné si uvědomit základ toho systému. Zkrátka: chyba = trest (fyzický, psychický, známka, to je fuk). Prostě udělat chybu je špatné a jakmile ji udělám, dostanu za to odpovídající potrestání. Máme to tak zažité, že i když nás zrovna nikdo nepotrestá, potrestáme se náležitě sami. Přidělíme si alespoň náležitou porci pranýřování. Ne vědomě pochopitelně. Je to tak zažité, že už je podvědomé. Ale chceme si vlastně ublížit, potrestat se.

Ale chyba je něco naprosto lidského a potřebného. “Chybami se člověk učí.” Tohle rčení neznamená a nikdy neznamenalo, že když uděláme chybu, přijde trest. Vždycky to znamenalo jen a pouze to, že je přirozené udělat chybu, až pocítím její důsledek, mám možnost to příště udělat jinak. Důsledek z chyby vyplývá, trest oproti tomu přichází “shůry”, z toho, že nás někdo ohodnotil.

Vždycky nás učili, že máme být hodní na ostatní. Přesnější a správnější tohoto tvrzení je, že máme být hodní na všechny osoby (teď pominu variantu, že sem patří i zvířata, apod.)  Ano máme, to je myslím v pořádku. Jenom se u toho nějak zapomnělo, že JÁ je taky osoba. Máme být hodní na všechny, i na sebe. Co udělám, když za mnou přijde kamarádka, že se jí nepovedlo manželství? Poslechnu si ji, pohladím ji, možná ani víc nepotřebuje. Přijmu to, že nějakou chybu nejspíš udělala. Je jedno jak moc velký díl na tom měla a kolik chyb to bylo. V té chvíli už je to fuk, teď potřebuje pohladit. Jasně, až na to bude prostor, tak se na to můžeme v klidu podívat a zkusit přijít na to, co se dá příště udělat líp. Ale rozhodně to poslední, co bych jí řekla a co by ode mě chtěla slyšet je: “No stejně si za to můžeš sama” Myslím, že by to byl okamžitě konec našeho vztahu. Proč bych to dělala? Tak proč ale nezdráháme to dělat sobě? O co jsme horší než ti ostatní. Možná neuvěřitelná zpráva je, že vůbec o nic, jsme stejní jako ti ostatní. JÁ jsem ta první, která by se sama měla pohladit a být k sobě laskavá. To je těžké, to se mi to říká, já vím. 🙂

Jak na pocit viny v příkladu

Tak tedy ten příklad: Jakákoliv ošemetná situace. Cokoliv si v životě představíte, že se vám stalo, za co se obviňujete si na to zkuste našroubovat. Já zkusím třeba to, že se dítě zranilo. Beru teď dítě při alespoň trochu samostatné činnosti adekvátní jeho věku, to znamená jednající jako samostatná osoba. Pri variantě “naprosto závislé miminko” přeskočte bod číslo tři, jste jedna osoba. Potřebujete projít následující body:

  1. Uvědomit si, že situace už se stala. Není nic, co jí může změnit. Nepomůžete tomu trestáním ani sebe ani kohokoliv jiného. Tu situaci je potřeba jen přijmout. Je to pro jen jakási vstupní informace. (Asi stejně jako když vám za dveřmi zazvoní ta plačící kamarádka, tam taky už nic nezměníte. Ale tam to víte, nejste zaangažovaní.) Bojováním proti té situaci se to jen zhoršuje, už jí nezměníte.
  2. Přijměte všechny účastníky situace s maximální laskavostí. VČETNĚ SEBE. Pokud si jako základ světa postavíte to, že každý dělá to nejlepší, co umí, pak se jenom něco nepovedlo. Nikdo nechtěl nic zlého schválně udělat, nepříjemné je to pro všechny. Všichni účastníci potřebují přijmout a pohladit.. Opakuji, že VŠICHNI, i “JÁ”.
  3. Byla zodpovědnost za tu činnost, u které se zranilo, dítěte nebo moje? Pokud byla činnost odpovídající jeho věku a schopnostem, pak je to jeho zodpovědnost. Jeho chyby, jeho poklad, jeho učení. Váš úkol je dělat jen podporu v tomto učení, ne mu bránit nadbytečnými zásahy.
  4. Bylo na způsobené situaci něco, co jsem schopna PŘÍŠTĚ ovlivnit? Jsou varianty dvě:
    • Buď na podobné situaci není nic, co bych mohla ovlivnit, pak viz bod 1. Zásah vyšší moci, například nezaviněná autonehoda, prosté zakopnutí u kterého jste nebyli, apod.
    • Najdete něco, co jste pro příště schopní ovlivnit. Například pokud dítě uklouzlo na schodech, zvážila bych zajistit nebo se s ním domluvit (podle věku), že bude mít patřičnou protiskluzovou úpravu nebo se bude držet. Uložte si do hlavy, že potřebujete příště přidat opatření, vezměte si z toho svojí malou drobnou lekci.
  5. Udělal/a jsem v dané situaci, to nejlepší, co jsem mohl/a? A pozor, sem ani trochu nepatří, jestli jste něco měli nebo neměli udělat jinak. Rozhodli jste se nejlépe, jak jste dokázali. Já o tom nepochybuji. To, že někdo by očekával, že se rozhodnete jinak, je jeho očekávání. To není vaše, zahoďte to. Prostě to hoďte za hlavu. Vy jste udělali to nejlepší, co se dalo, můžete mít čisté svědomí.

Všimněte si, že v žádném bodu není ani slovo o tom, že byste něco způsobili VY. Situace prostě je, všichni dělali to nejlepší. Žádný trest, žádná vina. Pocit viny je jen trestání sama sebe. Netrestejte se, neubližujte si, jen si vezměte lekci, pokud tam nějaká byla, a s laskavostí k sobě ji zahrňte do svého dalšího života. 🙂

O věcech souvisejících – hranicích, komunikaci, a všem možném, co souvisí s mateřstvím v knížce Šťastné dítě, spokojený rodič.

Komentáře
  • Stáhněte si ukázku ZDARMA
  • Chci zasílat články

    Maily píšu maximálně jednou týdně, spíš výrazně (výrazně) méně. Ale když mám pocit, že se mi nějaký článek podařil, s radostí se o něj podělím. :)

  • Rubriky
  • Zůstaňte s námi v kontaktu