Jediná cesta dopředu vede zpátky

Jediná cesta dopředu vede zpátky

dreamstime_s_51733085Když se mi před sedmi lety narodilo první dítě, vedla jsem se svou maminkou zajímavý rozhovor. Ten dialog zněl asi takhle:

“Vždyť ty používáš látkové plínky, nosíš dítě v šátku. No co to jako má být?”

“Jo, já vím. Je to prima. Jsem s péčí asi tak o 30 let dopředu než co se teď považuje za normální.”

“No to právě nejsi, ty jsi o 30 let pozadu.”

Aniž bych o tom moc přemýšlela, odpověděla jsem tenkrát jednoduchou větou: “Jediná cesta dopředu vede zpátky.”

 

Přelom roku je dobou, kdy se mnozí z nás zamýšlí nad uplynulým rokem nebo dokonce roky a plánují a přejí si do dalšího roku. Kromě zhodnocení všeho uplynulého jsem se zamýšlela i nad touto větou, která mě od té doby provází. “Jediná cesta dopředu vede zpátky.” V péči o dítě si za tím tvrzením stojím. Současná úroveň civilizace a techniky vede k odcizení lidí. Ale cesta ke spokojenosti je naopak v jejich spojení. V kontaktu, porozumění a společnosti. Hromada lidí se cítí osamělá, se svými počítači, tablety, chytrými telefony a hromadou facebookových přátel, hromadou nových nakoupených věcí.. Ano, technika má svá pozitiva a já sama ji hodně využívám. Přesto si stojím za tím, že cesta ke štěstí je v tom techniku používat umírněně a vídat se se svými přáteli naživo, objímat své děti i své rodiče a užívat si dělání věcí doopravdy namísto virtuální reality. Tak jak to bylo dříve.

Jenže ono je to vlastně mnohem širší. Ta věta mě neustále provází proto, že jí vlastně pořád používám. Vždyť i v mateřství, i mimo něj, bych se dopředu nikdy neposunula, kdybych se nedívala i zpátky. Člověk si do života volá různé situace, které ho mají něco naučit. I všichni zúčastnění se na nich mohou učit. Když se nám v rodině něco nepříjemného uděje, nebo i mě samotné, kouknu se zpátky na tu situaci a rozeberu ji. Ale ne za účelem se pranýřovat nebo házet vinu na sebe nebo na někoho jiného. Čistě z toho důvodu, abych věděla, co se doopravdy stalo, co bylo příčinou a poučila se. Třeba půjde příčina příště odstranit, třeba se příčina odstranit nepodaří, ale mohou se změnit mé následné kroky. A dokonce se mi někdy i stává, že zjistím, že je to “gramodeska” – nefunkční model chování, který jsem si vytvořila kdysi třeba v dětství a na základě jí přehrávám tu situaci pořád dokolečka. I když v různých obměnách, stále je to analogie. V tom případě nezbývá než se podívat daleko zpátky až na to, kde tenhle model vznikl a tu gramodesku rozbít. Jen to pak může znamenat posun dopředu. Takže platí to opět: “Jediná cesta dopředu vede zpátky dozadu.”

Ale tohle je taková nehmatatelná filosofická úvaha. Možná bude lepší, když uvedu nějaký příklad. Třeba… můj táta si vždycky přál kluka. Já byla první dítě a “skočila jsem mu na to”. Chovala jsem se celý život jako kluk. Od oblečení po chování a uvažování. Škola a okolí to vydatně podporovalo, protože mužské kvality jsou dneska u ženy potřeba a vítány, zvlášť pokud chce budovat kariéru. A vždycky, v práci i ve všech partnerských vztazích, jsem měla pocit, že to není úplně dobře. Ano, byla jsem šťastná, ale tak nějak neúplně. Táhla jsem svou káru, myslím, statečně, ale nebylo v tom uvolnění. Až když jsem našla tenhle vzorec a pochopila, že nemusím kvůli tátovi hrát kluka a že jsem žena a podle toho se můžu a smím chovat, něco se změnilo. Ne ve faktické rovině, ta zůstala stejná (rodina, děti, dům, vše zůstalo). Docela určitě se ale změnilo moje chování, ostatní lidé na mě začali jinak reagovat a energie se nějak přeskupily. A najednou dostalo žití jiný rozměr. Kára zmizela, zůstala radost. Ale bez toho pohledu dozadu, bez toho, že bych se vydala v myšlenkách zpátky do dětství, bych se dopředu nikdy neposunula. Nebo ještě jiný příklad, menší, protože tohle je veliké téma. Třeba se vzteknu na děti, že nefunguje správně odchod z domu. Pokud bych to nechala tak, dotlačila to k odchodu a pustila z hlavy, nezabývala se tím, bude se to příště opakovat. A bude se to opakovat tolikrát než buď přijdu o nervy a nebo si konečně přiznám, že je potřeba něco udělat jinak. Pokud si ale dám těch pár minut práce a podívám se na to zpětně, zjistím, že to možná bylo mou nervozitou, aby všechno klaplo, tak, jak jsem si naplánovala. A když si přiznám, že jsem se vlastně vztekala na sebe, že to nejde podle mého plánu, můžu s tím příště pracovat lépe a tím zajistit to, aby příští odchod byl víc v pohodě. Tedy opět se mi potvrzuje, že jediná cesta dopředu vede zpátky, přes malá i větší ohlédnutí. 🙂

 

Tak Vám přeji do nového roku co nejvíc takových ohlednutí, ze kterých si něco vezmete. Tím pádem Vám přeji i to, aby všechno fungovalo lépe a lépe.

 

Krásný nový rok.

 

S láskou

 

Petra

 

Komentáře