Kam zmizeli chlapi?

Velkých chlapů plný svět. Kam se podíváš, chytří, vzdělaní, velcí, imponující. Ale jsou to vážně chlapi? Tedy jsou to ti chlapi, po kterých toužíme?

Tohle není další článek tvrdící, že my ženy jsme bohyně a chlapi se pro nás a o nás mají naučit všechno. Rozhodně ten problém není jednostranný, ani trošku. A rozhodně i my ženy máme máslo na hlavě neboť do toho přikládáme a dokonce se na tom podílíme. (O ženské problematice píšu i mluvím docela často, takže teď si prostě dovolím jeden o chlapech.)

Takže co ti chlapi, kteří okolo nás chodí? Proč se ptám, kam zmizeli? Proč je nevidím? (Jasně, že je tenhle článek subjektivní. Plně uznávám, že to každá žena může vidět jinak. Já to prostě vidím takhle.)

Abych mohla odpovědět, proč je nevidím, musím nejdřív říct, co dělá chlapa chlapem. Tedy opravdovým chlapem. Možná je to dokonce i samotná odpověď. Opravdový chlap je prostě opravdový, autentický. Takový, co si na nic nehraje, před ničím se neschovává. Neschovává se a neutíká před svými emocemi, před svými chybami, před svými problémy, před složitými situacemi. Neutíká prostě před životem a staví se k němu čelem. Takový, který všechno, co v životě žil, opravdu prožil a poučil se z toho. Který na základě toho prožitého už ví, co chce a jde si za tím. Ne přes mrtvoly, ale se vší laskavostí k okolnímu světu. Právě proto, že ví, jaké chyby udělal, jaké facky za to dostal, dokáže pochopit, že ostatní také dělají chyby. A právě tohle poznání mu umožňuje být doopravdy laskavým k těm ostatním chybujícím. Takový, který chápe a ví, že má emoce a proto si dokáže poradit i s emocemi své ženy a dětí (i když jsou pochopitelně trochu jiné). Takový, který má odvahu dát do vztahu celé srdce a energii. Takový, který má odvahu sdílet, se všemi nepříjemnostmi, které to může obnášet. Tedy i mluvit i naslouchat. Prostě se nezavírat. Takový, který má odvahu postavit svojí ženu na piedestal, aby ho ona mohla postavit na svůj. Takový, který
má dost síly a rozumu ženu vést, ochraňovat a pečovat o ni, aby ona mohla po svém pečovat o něj a dát vztahu svůj díl.

Takhle nějak cítím, že vypadá frajer, ze kterého jdou ženy do kolen. A takové partnery bych jednou přála svým holkám (pokud si samozřejmě ony budou takové přát).

A tihle, že se mi zdá, že zmizeli? Zmizeli. Nejsou. Tedy sem tam se nějaký najde, a těm všechna čest, díky, díky, díky za ně. A kdo že to tady běhá? Co všichni ti chytří, vzdělají, imponující, co jsem psala na začátku? Navenek ano. Problém je, že když se člověk dostane trošku blíž, často stačí jen o malinko, a prokoukne tu slupku, zjistí, že je tam malý kluk. Malý kluk ve velkém těle. Malý, hodný kluk, co dělá věci, aby udělal ostatním radost. Kluk, co se tak děsně snaží, že sebou nechá šibovat těmi, které má rád, až někam za vlastní hranice. Proč je to špatně? Proč je špatně, že dělá radost? Není to špatně. Dělat radost ostatním je fajn. Problém je, že dělá věci JEN, aby udělal ostatním radost. Kolikrát si nechá líbit věci, které jemu samotnému ubližují, jen aby se na něj někdo nezlobil. Jen aby nevyvolal špatnou emoci. Jen aby si o něm někdo náhodou nepomyslel něco jiného než že je „hodný“. Pořád není vidět, co že je na tom špatně? Nebo proč je to špatně, že je tak hodný? Přece, když si něčím můžete posunout, jak sami chcete….tak se o to nedá opřít. A já se někdy potřebuju opřít.

A proto děkuju za každého chlapa, který se rozhodl na sobě makat. Ne jenom vylepšovat technické dovednosti do práce, ale doopravdy osobnostně makat. Ne jenom vyprávět chytré načtené řeči o vyrovnanosti a duchovnu, ale který se rozhodl vydat se na doopravdicky tvrdou cestu zjišťování toho, kdo je a odstraňování všech těch výchovných nánosů, které má v sobě uložené. Někdy jsou pro vydání se na tuhle cestu potřeba velké životní rány. Někdy se musí přihodit věci, které nejdou vrátit. Ale i pokud to spustí kroky na správnou cestu, dobře, že se tak stalo. Protože pak se začínají líhnout z kluků ti opravdoví chlapi. A každý další pak může být vzorem pro teď malé kluky. Tak moc jsou ty vzory potřeba.

A na začátku jsem psala, že se na tom ženy podílí. Podílí, jsem o tom přesvědčená. Hned třemi způsoby. Možná se zdá, že nemají jinou možnost. Možná to v jejich realitě jinak nejde, já nevím. Uvědomuju si, že žiju podle principů, které se mnohým zdají nepochopitelné. (Vlastně jsem trochu marťan, i podle těch, co mě znají osobně). Takže si z toho prosím
vezměte, co jde a co vám třeba může pomoct. Téměř nic na světě není dogma, ani můj článek.

Za prvé – nejde jakoukoliv změnu vyžadovat po nikom jiném aniž bych změnila tu svou stranu. Ve vesmíru pro každého existuje JEDEN JEDINÝ bod, který dokáže ovlivnit. A to je on sám. Takže tlačením na partnera, aby on dělal něco jinak, se málokdy něco změní k dobrému. Tohle je na velké povídání, myslím, že víc se k tomu dostaneme třeba teď na nejbližším semináři Šťastná máma, spokojená rodina na Světovém týdnu respektu k porodu. Netvrdím, že to mám v malíčku, všechno je věc neustálého tréninku. Ale řekněme, že některé věci už jsem schopná vyhodnotit, že tady dělám chybu.

Za druhé – ženy jsou také často vychované jako hodné holky a taky ve smyslu obětování se. Ono křesťanské prostředí, kam Česká republika nesporně patří, ve výchově často myslí na to, že nesmíme nikomu ublížit. Ovšem nějak cíleně zapomíná na to, že my jsme také někdo. Že ani nám samotným se nemá ubližovat. A tak pokud žena zjistí, že má doma
malého kluka, v duchu obětování se si všechno, co ten malý kluk nezvládá, naloží na svůj hrb, dělá to za něj. Pak když se narodí děti, často zjistí, že má příslušný počet dětí +1 a partnera žádného. A dál tu káru tlačí a tlačí. Ale dalšího dítěte si logicky pak nemůže vážit tak, jako kdyby místo něj měla zralého partnera a tak vzniká nerovnováha ve vztahu, která se může projevit různými způsoby a kterou pak nasávají děti v domnění, že takhle vypadá správně svět.

A za třetí a tohle je nejdůležitější a lze to nejsnáz ovlivnit, proto to rozepíšu. Moc vás o to milé mámy kluků prosím. Moc vás prosím, už kvůli svým holkám i ostatním holčičkám, které až dospějí, budou ze své instinktivní povahy hledat ty opravdové chlapy (v tomhle jsme stále primitivní společnost díkybohuzato).

Neochraňujte ty kluky (holky taky, ale tohle je o klukách) víc než je to nezbytně nutné. Nechte je dělat chyby a nechte je, ať si odnesou jejich důsledky. Nechte si pomoct, dejte jim povinnosti a nechte jim zodpovědnost za jejich plnění. Nechte je běhat, skákat, lézt, prát se, dělat si boule a modřiny. Nechte je každou emoci „vychutnat“. Nenechte je od těch věcí utéct. Do knih, k televizi k počítači, prostě je to nenechte udělat. Potřebují zažít chyby i emocionální bolest, aby dozráli. Primitivní svět nic takového jako útěk do jiného světa neumožňoval. Když se něco stalo, bylo potřeba nést důsledek. Když někdo umřel, bylo potřeba truchlit. Když se někomu ublížilo, bylo potřeba si své svědomí „vyžrat“, omluvit se, napravit to. Jen tak dojde ke zpracování té emoce a vývojovému poskočení.

Je to možná směšně malinký příklad, ale když nám umřel křeček (pro mě nevýznamné, pro děti významné), nelhala jsem jim o tom, že utekl nebo že jsem ho někomu dala. Nebudu jim lhát, prostě umřel, to je život. Udělala jsem nádech a výdech a zorganizovala pohřeb pro křečka. Holky brečely hned, syn nic. Křečka jsme nesli na louku, holky brečely, syn nic. Prostě
si to zavřel, aby to nebolelo, a hrál si na hrdinu. Až když jsem pronesla řeč na rozloučení s křečkem (ano, opravdu jsem to udělala), syn se rozbrečel. A to už holky byly docela dobré, protože už si to ořvaly. Když jsme šli zpátky, syn na tom byl hůř než holky. Požádala jsem ho, aby hodinu nešel číst, protože mi bylo jasné, že by se schoval do příběhu a zasunul to, nezpracoval a utekl. Dobře půl hodiny fakt brečel. Několikrát se přišel přitulit, jinak byl sám. Ale zpracoval to. Já vím, že to byl jen křeček. Ale je to příklad emocionálního zranění, které se musí zpracovat, vybrečet, odtruchlit, odžít, aby nezůstalo uložené.

My totiž rozdělujeme emoce na pozitivní a negativní. Ale ono to tak není, emoce prostě jsou. Všechny. A protože ty negativní nejsou příjemné, často bolí, máme tendenci se od nich chránit. A protože máme svoje děti rádi, máme tendenci chránit i je. Jenže zároveň emoce dávají našemu životu ŽIVOT. Kdybychom je neměli, byli bychom roboti. A kdybychom nevěděli, jak je zle, nepoznali bychom ani, jak je dobře. A tak, když chráníme svoje děti od špatných emocí, chráníme je od života. Jak se pak dá učit život?

A tak já nejsem ten, kdo svoje děti ochraňuje. Neochraňuju. Někteří mi i říkají, že jsem neúměrně tvrdá, protože je neochraňuju. Pravda je, že já v té pozici opravdu nejsem. Já je nedokážu celý jejich život od všeho negativního ochránit a tak to nedělám ani teď. Ale dokážu je naučit, jak se k životu stavět, až to bude na nich samotných. A tak je nechávám zažít všechno. Dobré i zlé. Já jsem totiž průvodce jejich životem. Já jsem ten, kdo bude celou noc klidně sedět a konejšit je i za cenu vlastního nepohodlí. Já jsem ten, kdo jim pomáhá napravit důsledky jejich chyb. Já jsem ten, kdo je učí jak vypadá život ze všech jeho stran a pomáhá jim ho unést. A ať se jim stane cokoliv zlého, já jsem jejich podpora. Jen tak jim umožním doopravdy dospět.

PS. Milí chlapi – čtenáři tohoto článku… Pokud jsem vás tímto článkem naštvala, vězte, že jsem vám nechtěla ublížit.
Jen se zamyslete, jestli jsem nepíchla náhodou někam do bolavého. Pokud zjistíte, že to máte všechno porovnané, taky dobře, jsem ráda. 🙂

Komentáře
  • Stáhněte si ukázku ZDARMA
  • Chci zasílat články

    Maily píšu maximálně jednou týdně, spíš výrazně (výrazně) méně. Ale když mám pocit, že se mi nějaký článek podařil, s radostí se o něj podělím. :)

  • Rubriky
  • Zůstaňte s námi v kontaktu