Každé TEĎ je důležité

Každé TEĎ je důležité

dreamstime_xs_65044815Někdy je těžké ustát všechny situace s dětmi v klidu a s úsměvem. Žijeme v době, která klade na každého jedince vysoké nároky, jak časové, tak výkonové. Klade je na ně už od malička. Známe to moc dobře, vyrostli jsme v tom. Tedy troufnu si tvrdit, že když byla dnešní generace rodičů dětmi, nároky byly také velké. Ale s postupem doby a komunikačních technologií to ještě přitvrzuje. Musíme toho stihnout stále víc a víc, efektivněji a efektivněji, víc a víc se učit, protože informací se na nás valí už ne mnoho, ale kvanta. Abychom přežili, velká část lidí si vybudovala nějaký obranný mechanismus, který jim umožňuje se nezbláznit. Naučili jsme se žít někdy jindy. Naučili jsme se žít buď POTOM nebo TENKRÁT. Znám spoustu lidí. Někteří žijí v minulosti, někteří žijí v budoucnosti. Ti, kteří žijí v budoucnosti, jsou velmi výkonní. Vždy vědí, co mají udělat potom, plánují činnosti a plní plán. I kdyby to bylo jen půl hodiny dopředu, žijí tu půl hodiny dopředu. Ti, kteří žijí v minulosti, se snaží tuto dobu vydržet a vzpomínají na chvíle, kdy jim bylo hezky. Obojí se dá žít. Ale obojí je svým způsobem náročné a ani jedno šťastné.

Do této splašené doby se narodily naše děti. Narodily se rodičům, kteří žijí někdy jindy. Děti znají od přírody jediný způsob žití a to je právě TEĎ. Doba je náročnější a děti se rodí v tomto ohledu také náročnější. Víc a důrazněji se nám dospělým snaží ukázat tu správnou cestu. Nemohu mluvit za ostatní, mohu jako vždy mluvit pouze za sebe. Každé z mých dětí je obrovskou výzvou a obrovskou nadějí. Ty chvíle, kdy se mi podaří díky nim nakouknout do TEĎ, jsou vždy nádherné a právě ty jsou cestou ke šťastnému životu. A já si bolestně uvědomuji, jak mám tendenci utíkat do POTOM a vědomě se potřebuji vracet ke svému a k jejich TEĎ. Je úplně jedno, co v tom TEĎ s dětmi dělám. Nebudete mi věřit, ale já třeba miluju chvíle, kdy já žehlím a děti si u mě kreslí, píšou, čtou. A tahle situace může mít dva scénáře. Když se soustředím na TEĎ, vnímám krásu obyčejného života a radost ze společné chvíle. Vnímám každou větu, každé zasmání, každé jejich pohlazení očima. A když se nepodaří a uteču do svého POTOM a začnu přemýšlet, kolik je asi hodin, jestli už mám jít chystat jídlo, že potřebuju ještě tohle a tamto, nezbude nic. Nezbude ani pocit pohody, ani úsměvy, ani pohlazení. Jsou tam, ale já je nežiju, neprožívám. Jsem jinde.

Teď zdánlivě kousíček odbočím, ale je to důležité odbočení. My žijeme v systému, v němž je málokdo šťastný. Většina z nás má pocit, že štěstí číhá někde za rohem. Buď ve smyslu času nebo ve smyslu prostoru nebo třeba ve smyslu majetku. Pokud jste se na to někdy zkusili soustředit, pravděpodobně jste zjistili, že to nefunguje. Pokud jste došli tam, kde jste předpokládali, že leží vaše štěstí, nejspíš tam nebylo. Už zase číhalo za dalším rohem. Honit štěstí je totiž jako honit obzor. Nikdy ho nedohoníte. Vyjma toho jediného prchavého okamžiku, kterým je TEĎ. Pokud si uvědomím, že to, kde stojím právě TEĎ, je vlastně taky obzor, nemusím udělat ani krok. Jsem na obzoru a můžu s tím být spokojená.

Takže víme, že systém, který žijeme, je pro nás vnitřně neuspokojivý. Ale známe ho od malička, víme, co se po nás chce a rozum velí vychovat své děti stejně. Svým způsobem je to “bezpečné” chování.

Jenže teď přichází volba. Jedna cesta je snažit se své děti “nacpat” do světa, který jste znali od malička, tedy do světa výkonu a norem. Snažit se je nacpat do světa, ve kterém my sami nejsme šťastní. Nebo je můžeme chápat jako prostředníky ke svému posunu a jakýsi popud k tomu, abychom pro ně změnili svět. Abychom se naučili žít své TEĎ a naučili se pro ně a s nimi udělat svět, kde je TEĎ k žití. Tohle lze aplikovat na jakoukoliv “jednotku”. Na domácnost, zahradu, školu, zdravotní péči. Ale vždycky to začíná tou jednou jedinou chvílí. Tedy každou chvílí. Každým jedním TEĎ, které si uvědomíme a v kterém dáme svému dítěti tu porci lásky, pochopení a uvědomění. A v kterém skutečně uvidíme a uslyšíme, co nám dítě říká. Že když říká: “Mami (Tati), v tomhle já nemůžu žít.”, že to budeme s naprostou láskou brát jako vyjádření jeho potřeby. Že ho pochopíme, ať to říká jakýmkoliv způsobem.  A pak mu vyjdeme vstříc a najdeme cestu takovou, která pro něj bude schůdná. Bez posuzování, hodnocení, předsudků, tlaku a strachu, protože tahle všechna havěť taky nepatří do TEĎ. Ta je buď z TENKRÁT nebo z POTOM. TEĎ můžeme jen milovat a žít. 🙂

Knížku Šťastné dítě, spokojený rodič najdete ZDE.

Komentáře