Když minulost (ne)bolí

 Removing Pain concept with eraser and pencil.

Všechno, co se v mém životě stalo, bylo důležité. Všechno. 

Staly se mi různé věci. Hezké, i nehezké. Jako každému. Zažila jsem příjemné chvíle, ale i nepříjemné. Na ty hezké pochopitelně ráda vzpomínám. Na ty nehezké… vlastně už taky. 

Co se nepříjemné nebo raději řekněme obtížné minulosti týká, měla jsem volbu, co s ní. Co s těmi zážitky, které byly bolavé (a některé opravdu byly) udělám. Mohla jsem proti nim zbrojit a zlobit se, aby míň bolely. Někdo jde touto cestou. Já jsem tenkrát zvolila cestu je schovat, zbytečně nevytahovat a když proti nim bojovat, tak zlehčováním a humorem. Myslím, že tato volba u mě byla naprosto nevědomá. Prostě už v dětství jsem si vyzkoušela, jak se mám chovat, když je mi špatně, aby mi bylo líp. A když to zabralo, opakovala jsem to.

Toto tehdejší nevědomé rozhodnutí, mi přineslo rozhodně víc smíchu do života než kdybych šla tou první cestou a byla bych pořád naštvaná. To ano. Humor mi vždycky přijde jako ta lepší cesta. Jenže…

Jenže mi to nepřineslo úlevu. Ani v nejmenším. Naopak se všechno střádalo vevnitř jako v papiňáku. A každý další stres z okolí, každý další nepříjemný zážitek, každé další překročení mých vnitřních hranic jenom mě jenom posouvalo blíž k momentu, kdy to vybouchne. Zvládala jsem to dlouho. Až najednou bum, složila jsem se. Neměla jsem sílu na život. Až pak mi došlo, že musím něco udělat jinak. 

Každý z těch nepříjemných zážitků, které jsem vevnitř schovala, mi nějak blokoval život. Některé mi jen přinášely špatné pocity do situací, které se dály “teď”, na základě některých jsem měla dokonce uloženy špatné vzorce jednání. A tak jsem usoudila, že nejlepší se bude k nim postavit čelem. Každý z nich jsem postupně musela vytáhnout na světlo a popasovat se s ním. Nechat ho probolet, probrečet ho. Pochopit ten zážitek. Proč se mi to vlastně stalo, co byla ta lekce, kterou mi měl přinést. Přijmout ho a o(d)pustit.

Nepřezkoumávala jsem celou svojí minulost, nehrabala jsem se v každém dni života současného i těch minulých. Dokonce si myslím, že je to zbytečné šťourat do všeho. Člověk se pak z toho nemusí celý život vyhrabat a jen zabředává. Ale musela jsem se postavit každému zážitku, u kterého jsem měla pocit bolesti a toho, že mi blokuje současný život. To byly ty, které potřebovaly vyřešit. Byly nepřijaté, proto bolely. Když jsem nechala bolest proběhnout a pochopila lekci, kterou mi měla dát, zbyla jen zkušenost. Zkušenost, co mě posunula o mnoho, mnoho dál. 

Byla to práce a je to práce. Práce na sobě je pro mě nikdy nekončící. Ale jako každá práce se dá naučit a teď už není zdaleka tak obtížná jako ze začátku. Je to práce zábavná, učící a užitečná nejen pro mě, ale i pro vztahy mého života. Ať už se to týká rodičů, sourozenců, dětí, přátel, všech blízkých, kteří se mnou můj život žijí.

A co mi to přineslo? Nedá se to snadno popsat. Je to jako kdybych najednou žila v jiné dimenzi. Přineslo mi to klid, lehkost, otevřenost, hru, radost, pohodu do života “teď”. Přineslo mi to opravdovou lásku. K sobě samé i k ostatním. Protože už chápu, že všechno, co se mi v životě přihodilo, je mojí součástí. Způsobilo to, že jsem, kdo jsem. A mám ráda toho, kdo jsem. A minulost mých přátel způsobila, že jsou, kdo jsou. A já mám ráda, kdo jsou. 

 

Komentáře