Mami, oni se mi smějou

 

A Group of students outside at school standing together

Dneska jsem zažila zvláštní situaci. Ta situace mi teď, v přítomnosti, nevyrobila žádnou potíž, ani vzdáleně se mě nedotkla. Ale připomněla mi moje školní léta a tím byla zvláštní. Protože moje děti s něčím takovým nárazově bojují právě teď, přišlo mi to připodobnění významné.

Vzpomněla jsem si na léta na základní, částečně i na střední škole. Na takové ty chvíle, kdy se o přestávce sdružují skupinky kamarádů, smějí se, baví se, často i na něčí úkor. A pokud je člověk ten, co se tam nachomýtne, i když třeba náhodou, a ještě třeba sám, pak se může stát terčem té zábavy. Může, ale nemusí. Když tam tak sedávali a smáli se, byla jsem nejistá. Smějí se mě? Mám na sobě něco špatného? Proč se mi smějí? Nikdy mi nikdo nic neudělal, ale ta nejistota byla nepříjemná. Byl to pocit ohrožení, nepřijetí. Často jsem i večer přemýšlela o tom, jestli se smáli mě a proč. Myslela jsem si, že jsem špatná já.

A uplynulo víc než 20 let a najednou je můj náhled na tu situaci jasnější. 

Šla jsem dnes brzo ráno běhat se psem. A ke konci cesty jsem narazila na partu několika dělníků. Vzala jsem si pejska na krátko a protože to cesta umožňovala, o pár metrů jsem se jim vyhnula.. Neslyšela jsem o čem se přesně bavili. Slyšela jsem jen šum hovoru, hlasitý smích a viděla jsem, že mě sledují. A to mi připomnělo ty situace ze školních chodeb.

Nesporně mě sledovali. Nesporně se smáli. Ale všechno další už si můžu jen domýšlet. Možná jejich hovor mířil na úplně něco jiného a smáli se hovoru. A mě u toho jen sledovali očima, protože jsem byla široko daleko jediná osoba. Možná se smáli tomu, že se jeden z nich těsně předtím než jsem přišla, převlékal (protože si ještě oblékal kalhoty). Možná ten smích se mnou prostě vůbec nesouvisel. Neslyšela jsem, co si říkají. Tak jaký bych měla důvod přemýšlet o tom, že se smějí mě?

A připouštím i, že je možné, že se mi smáli. Možná se smáli tomu, jak jsem oblečená. Možná tomu, jak jsem uřícená. Možná tomu, že běhám v tuhle divnou hodinu. Ale vypovídá to něco o mě? Naprosto nevypovídá. Nevědí nic o tom, kdo jsem. Nevědí nic o mém životě, o tom, proč tam běžím ani o tom, proč v tuto hodinu. Tak na základě čeho mě mohou hodnotit? Já VÍM, že oblečená jsem takhle byla, protože mám tohle oblečení na běhání ráda. A na tom není nic špatně. Já VÍM, že jsem uřícená, protože se snažím kondičku zlepšit a tak běžím než kdybych nic nedělala. A na tom také není nic špatně. Já VÍM, že běhám v tuhle nemožnou hodinu, protože pak potřebuji vyrobit snídani pro tři děti a dojet do práce. A na tom také není nic špatně. Nic z toho oni netuší, to vím jen já.

Pokud by to tak opravdu bylo a hodnotili mě a smáli se mi (nejspíš ne), pak to vypovídá něco jen a pouze o nich. Jaký život může žít někdo, kdo posuzuje ostatní podle pár vteřin dlouhého setkání? 

A tak pro každého, zejména však pro všechny děti, které bojují s pocitem, že se jim někdo vysmívá, malý návod. Když se ta situace přihodí a znejistíte, zeptejte se sami sebe na pár otázek:

1) Smějí se opravdu mě? Nebo je to jen shoda okolností a smějí se něčemu jinému? A je to posměch (nebo jen upřímný smích)?

 

Pokud je odpověď ano, pak se zeptejte:

2) Vím, proč dělám to, co dělám a tedy to, čemu se smějí? (Nejspíš ano, protože každý z nás ví, co dělá)

 

Pokud je odpověď ano, pak si můžete položit další otázku.

3) Jsou ti lidé pro mě tak důležití, abych kvůli nim měl vůbec přemýšlet o přehodnocení toho, co dělám?

 

A pak nakonec otázka poslední a nejdůležitější:

“Má mě tohle bolet nebo je zbytečné se tím vůbec zabývat?”

Protože ten, kdo vás má opravdu rád, se vám nevysmívá.

 

S láskou

Petra

 

Komentáře