Odměny za vysvědčení – dobře nebo špatně?

Blíží se konec školního roku a s ním i vysvědčení. Mnoho rodičů se snaží, aby jejich potomek měl co nejlepší známky. A ve snaze toho docílit volí různé cesty, často jen z důvodu, že “tak to vždycky bylo”.

Pomiňme fakt, že se snažíte jinou bytost (i když je to “jen” dítě) dostat tam, kam potřebujete a chcete vy. To už samo o sobě nehovoří o respektu k té bytosti. Důvody, proč tak rodiče činí, je určitě vícero, ale těm se teď věnovat nechci. Na to se můžu zkusit zaměřit v některém z příštích článků. Teď bych se ale ráda pověnovala tématu odměn za vysvědčení.

Za celou “éru” svého mateřství a seminářů a studia týkajících se výchovy jsem nenašla jediný spolehlivý argument, proč bych odměny jako motivaci pro děti měla používat. Dovolím si shrnout, co mě k odměnám napadá za argumenty a na konec přidám zas jeden vlastní příběh. A na závěr bych ráda přidala tip, jak by se dalo tedy k vysvědčení postavit lépe.

Výhody odměnového systému:

• Vytvoří motivaci proč tu danou činnost udělat
• Krátkodobě zafunguje, abyste kohokoliv dostali tam, kam potřebujete.
• Za činnost, kterou vykonal, dotyčný obdrží “pohlazení po duši”

Tím bohužel končím s výhodami. Žádné další nevidím.

Nevýhody odměnového systému:

• Je návykový, dávky odměn se musejí stále stupňovat, aby účinkovaly.
• Pokud dávky nezvyšujete, ztrácí účinnost
• Učí děti na motivaci z venku, ničí vlastní vnitřní motivaci činnost konat
• V důsledku předchozího bodu ničí i spokojenost s vykonanou prací
• V důsledku předchozích dvou bodů ničí i celkový pocit štěstí a uspokojení z vlastního života
• Díky motivaci z venku je dítě donucována do jednání, které mu není vlastní a tím sváděno z cesty, která by mu vlastní byla, aby “se v životě našlo”
• Velmi obtížně se odvykává

Můj odměnový přiběh

Vyrostla jsem v tomto systému. Byl na mě aplikován jemně, ale vzorně a důsledně. Zrovna za vysvědčení se u nás vypisovaly odměny pokaždé. Odměny často finančního charakteru, ale ne jenom. Tedy abych nelhala… spolehlivě si to pamatuji od druhého stupně až po konec střední školy, první stupeň si nepamatuju.

A účinky? Nevalné. Po tu dobu, co jsem měla samé jedničky sama o sobě, nebylo kam úroveň zvýšit. Po tu dobu to pro mě byly peníze zadarmo, nebylo kam mě dál motivovat. Když se mi na střední prospěch o trošku zhoršil, vypsaná odměna zřídka zafungovala jako motivátor. Jedině v případě, že byl prospěch na hraně, a nestálo mě moc úsilí odměnu získat. Jako opravdu na hraně. Pokud jsem měla průměr 1,5 a vypsaná odměna byla za jedničku, byla jsem ochotna se na látku mrknout ve vlaku cestou do školy. Rozhodně ani referát navíc bych kvůli tomu nedělala. Pokud byl průměr 2,3 a vypsaná odměna byla za jedničku, ani jsem se nenamáhala. Tohle si opravdu pamatuji ze svých dětských let.

Efekt na můj prospěch a moje vzdělání to tedy fakticky nemělo žádný. Jediný efekt byl nárazové navýšení mého kapesného, pokud se zadařilo. Což upřímně si nejsem jistá, jestli je to, co chtěli mí rodiče docílit.

Vykašlat se na prospěch?

Byť s tím nesouhlasím a měla bych představu o jiném světě, funguje to tady tak, že známky a později tituly otvírají (nebo také zavírají) dveře. Nesouhlasím ani se známkováním dětí ve školách. Zrušila bych to. Ale fakt je ten, že to tak prostě je. Můžu se pomalu zasazovat o změnu systému, ale to může trvat třeba dvacet nebo padesát let. Zatímco děti se v něm musí naučit existovat a existovat a fungovat už teď.

A tak je pochopitelné, že chcete, aby vaše dítě ve škole prospívalo. Vy už zkušenostmi dohlédnete tam, kam dítě zatím ne. Určitě je dobré brát na prospěch ohled. Má rada rozhodně není, abyste se vykašlali na to, jaký má dítě prospěch. Pokud už dítě v klasickém školním systému funguje, je i prospěch důležitý. Já jsem zrovna ta, která by dětem raději udržela dveře otevřené než je s gustem zabouchla. Ale možná to jde i jinak, bez škodlivého odměnového systému.

Jak tedy motivovat k učení a tím i ke slušnému prospěchu?

Nejlepší motivace pro každou činnost je vlastní, vnitřní motivace. A největší vlastní, vnitřní motivaci já obvykle mám, pokud mi daná činnost dává smysl. Což je někdy u školních úkolů, pravda, problém. Ale často pomůže pojmenovat a dítě nechat přijít na to, co se škola neobtěžuje pojmenovávat a sdělovat.

Použiji zase příklad:

Příklad je z našeho života. Osobně už dvakrát zažitý. Podotýkám, že naše rodina je prostředí, kde se hodně čte, máme obrovskou knihovnu a tato dovednost je často a viditelně používána.

Paní učitelka vyžaduje po dítěti, aby každý den nějaký čas četlo. Dítě nechce. Ale protože je to úkol, rodič zpravidla zatlačí, aby byl úkol hotov. Etapy rezignace a boje se pravděpodobně budou střídat, některá však časem podle nátury dítěte bude sílit až vyhraje. Obojí, i proti tomu bojovat, i to dělat jen proto, abych měl klid, je do života špatný vzorec. Vědomě bychom pro své dítě asi takový vzorec chování nevybrali. Přesto ho často vyrábíme.

A tak pomohou dvě věci

1. Předložit a přidat smysl, pojmenovat to, proč se to doopravdy dělá. Čtení je elementární dovednost, potřebujeme ji každý. Ale to základní, PROČ ji potřebujeme, škola dětem nesděluje. Když předložíte před dítě cíl, že si bude moci přečíst co kupuje a zvládnout samo nákup, to je panečku cíl. Je to každému jasné, že je to jeden z hlavních přínosů čtení. Rodičům škole, proto ho to učí. Jasně, že když bude umět číst (a počítat), ho na ten nákup klidně pošleme. Ale málokdo se to obtěžuje dítěti sdělit. Předložit mu tento lákavý cíl, že je to o kousek dál k jeho samostatnosti.
2. A pak se ještě musím zamyslet, proč se tak brání tomu každodennímu čtení, když je to něco, co rodiče zjevně dělají a co už tedy má i smysl.
   • Buď to může být, že ještě není na školní režim zralé a prostě ho to ještě nezajímá. A ano, svému prvnímu dítěti jsem měla tenkrát zjednat dodatečný odklad a stáhnout ho zpátky do školky. Rok na dozrání by mnohé vyřešil. Takhle jsem si jí na přechodnou dobu stáhla do domácího vzdělávání, abych zajistila, že ten čas dostane.
   • A nebo ho prostě to trénování nebaví. Pak se potřebuji sama sebe zeptat, proč ho to nebaví. Musím říct, že děkuji paní učitelce našeho syna, že i o téhle drobnosti byla ochotná se se mnou bavit a pracovat s tím. Pomohlo totiž výměna textů za zábavnější. Domů jsem koupila krátké legrační básničky. A na smysluplnější čtení mu dala dětskou technickou encyklopedii, která ho zajímala. Bylo to náročnější čtení, četl to po malých kouskách. Ale tak moc chtěl ty informace, že to absolvoval sám a dobrovolně. Nevím kdy, já to nedozorovala, jen jsem ho párkrát přistihla, že se to snaží louskat.

Prostě pokud předmětům přidáte smysl, zajistíte, aby učení bylo zábavné (protože všechna zvířata se učí ve hře, ne ve stresu), eventuálně se tématu věnujete s dítětem, není důvod ke špatnému prospěchu.

Vlastně ještě jedna věc… Smiřte se s tím, že nikdo, naprosto nikdo není dokonalý a exceluje ve všem. Z důvodu dispozic, i právě z toho důvodu, že každého baví něco trošku jiného. Je to tak správně. Jsem smířená s tím, že ta nejstarší nejspíš nebude raketový vědec, zatímco ten prostřední patrně nebude akademický malíř. Zatímco obráceně je to klidně možné. A tak netlačím to nejstarší do matematiky, pomáhám jí to udržet na přijatelné úrovni. Zato maximálně podporuji tu její kreativní stránku. A naopak.

(Na nejmladší Theu jsem nezapomněla, ale ta si zatím jako malá dětská víla vlaje ve větru a čas uvidí, kterým směrem se vydá. A až se vydá, teprve začnu něco podporovat a rozvíjet.)

Kniha Šťastné dítě, spokojený rodič, sice řeší i miminko, ale kapitoly týkající se hranic, zodpovědnosti, komunikace, apod. jsou platné i pro předškoláky i pro školáky. Ukázku ZDARMA najdete ZDE