Raz dva tři…

Raz dva tři…

dreamstime_xs_5700220Okamžitě to udělej než napočítám do tří. Teď hned! Jedna, dva, tři… Znáte to? Taky jste to zkoušeli, když jste potřebovali dítě přimět něco udělat?

Otevřeně říkám, že já to zkoušela. Když už jsem si nevěděla rady, potřebovala jsem něco rychle zvládnout a dítě nefungovalo, jak jsem si představovala, tak ano. Přistoupila jsem i k téhle výhrůžce, kterou jsem důvěrně znala ze svého dětství. Než napočítám do tří, ať je to hotové. Jedna, dva, dva a půl, tři… A když nebylo, už jsem nevěděla kudy kam. Tak jsem začala vztekem křičet a dítě zastrašila a šlo to udělat. Nakonec udělalo, což o to. Ale jenom s tím křikem. Samotné počítání zabralo až po nějaké době, když mělo dítě strach a vědělo, co přijde po čísle tři. Výsledek? Požadovaná činnost sice byla provedena. Ale já byla vytočená, křičela jsem a ty dětské oči, které se mě bály. Brr…Večer jsem si to vždycky vyčítala. Takhle to přece nemá být.

Postupně jsem se tedy naučila, abychom spolu vycházely jinak. Abychom tu věc buď udělaly spolu nebo se dohodly. Vrátila jsem se zpět z hlavy ke svému citu a věci začaly zase vycházet. Po pár letech, to už byly děti tři, jsem se dostala zase do úzkých a pokusila se tuto metodu zase jednou aplikovat, tentokrát na svého druhorozeného, kterému byly v té doby 4 roky. Už nevím, co jsem přesně potřebovala, kvůli čemu to vzniklo. V každém případě jsem dostala zase lekci, stačilo si jí všimnout. Úplně stejně jsem začala: “Jdi to hned udělat. Než napočítám do tří. Jedna, dva, tři” Už když jsem počítala, koukal na mě naprosto nechápavě. Ale když jsem dopočítala, doslova mi vyrazil dech. Řekl totiž jen: “Čtyři, pět”. Dítě, které to nikdy nezažilo, naprosto netušilo, co má to počítání znamenat. Nemělo strach a tak zareagovalo nejlepším možným způsobem, který vymyslelo. Prostě pokračovalo v číselné řadě. Musím Vám říct, že mě to naprosto přirazilo na židli a sebralo mi to vítr z plachet. Pokud totiž nemá strach, tak to vlastně nemohlo fungovat. To funguje jen kvůli tomu strachu. A chci, aby se mě děti bály? No, nechci pochopitelně. Tak co jsem čekala? Tak na co si tu hraju? Po letech jsem sáhla k téhle, pro mě krajní, metodě a Prokop mi těmi dvěma slůvky vysvětlil, jaký je to nesmysl a navždycky mě to odnaučil.

Neříkám, že někdy malé boje nepřijdou. Přijdou, je to každodenní život. Ale vždycky, když se z nich snažím vyjít s dohodou a snažíme se najít řešení vhodné pro všechny, je to lepší. Někdy samozřejmě musím sáhnout k řešení právem silnějšího a vysvětlujeme si pak. Někdy prostě nemůžu hledat půl hodiny dohodu, ale potřebuji to rozhodnout a udělat v rychlejším čase. To pořád považuji pořád za dobrou variantu a nemám pocit, že bych tím nějak zásadně ubližovala. Ale když se náhodou stane, že to doženu do krajní situace takové, že se mě dítě bojí, cítím to vždycky jako svoje selhání. Protože jak už jsem psala v článku “Důležitá věc o křiku II”, dítě se nebojí toho, že zvýším hlas. Bojí se těch emocí, které na něj pouštím. A pokud dítě udělá, co jsem chtěla proto, že se mě bojí, možná jsem vyhrála miniaturní bitvu, třeba o nandání ponožek. Ale prohrála jsem mnohem víc. Prohrála jsem další malý kousek našeho vztahu jen proto, že jsem ztratila nervy. S každou takovou “prohrou” jako by se mi mé dítě o další malý kousek vzdálilo. Jasně, jde to spravit. Ale čím víc jich je, tím hůř se to spravuje. Naopak s každou další situací, kterou spolu vyřešíme v poklidu, jsme si blíž a blíž.

Takže raz, dva, tři… dál používám. Ale jenom pro sebe, když potřebuji nebouchnout a najít klid a rovnováhu. Jo a ještě… když něco počítám. 🙂

Vše, co jsem věděla o dohodě s dítětem, jsem napsala do knihy Šťastné dítě, spojený rodič nebo jsem řekla v online seminářích, například v tom o stanovování hranic ZDE.

 

Komentáře